...další články

David Matásek exkluzivně pro Žurnál

Narodil jste se v Praze a dodnes žijete na Žižkově. Dá se říct, že Žižkováci jsou pražská kasta?

D. Matásek: No jistě! Žižkov je unikátní čtvrť. Přes všechny urbanistické změny, k nimž zde během posledních tří dekád došlo, pořád zůstává naším Žižkovem. A Žižkováci jsou prostě šlechta (smích), my to tak bereme. Když na Žižkově vylezete na jakékoli místo s výhledem, uvidíte, že i ty Hradčany jsou níž.

Dokážete si představit, že byste žil mimo Prahu?

D. Matásek: Asi jo. Já na Prahu až tak fixovaný nejsem. Prahu mám moc rád, mám tam svoje oblíbená místa, zejména na Žižkově místa pořád trochu tajemná, svoje oblíbené hospůdky… Mám ale rád i jiné kouty republiky. Její sever, České středohoří, jižní Čechy… Naše republika není velká, ale je krásná a pořád je v ní co objevovat. A bydlet mimo Prahu, myslím, že bych neumřel.

Jste členem činohry Národního divadla v Praze. To je asi nejvíc, čeho český herec může dosáhnout, že?

D. Matásek: Já to takhle neberu. Pro herce je to především velký závazek. Všude po chodbách jsou tam rozvěšeny portréty slavných umělců, kteří tímto divadlem prošli, a teď najednou jste na tamním jevišti i vy a cítíte, že nesmíte zklamat. Národní divadlo rozhodně není zkostnatělá instituce. Jeho úkolem je seznamovat diváky jak s klasickými díly, tak s kusy moderními a podporovat kultivaci národa. Není to divadlo, do něhož se lidi chodí dívat na to, jak vypadalo divadlo před sto lety.

Zabodoval jste i ve filmech a seriálech. Vaší první filmovou rolí byla role ve filmu Jak svět přichází o básníky (1982). Tušil jste tehdy, že to bude pecka, která zásadně ovlivní vaši kariéru?

D. Matásek: Absolutně ne. Tak velký úspěch toho filmu tenkrát nečekal nikdo, ani režisér Dušan Klein. On byl hlavně skvělý režisér detektivek a na Barrandově mu najedou přidělili scénář k Básníkům. Moc si od toho nesliboval, ale zvládl to tak dobře, i nás mladé nezkušené herce, že vznikl hit, který televize vysílají dodnes. Stejně jako pět básnických pokračování.

Váš kolega Jan Antonín Duchoslav zůstane už navěky Viky, vám asi nikdo neodpáře Kendyho. Vadí vám to?

D. Matásek: Ne. Já už jsem s Kendym smířen. Na počátku své kariéry jsem měl pocit, že jsem s touto postavou spojován až příliš a moje ostatní role jsou v Kendyho stínu, ale tento pocit dávno pominul. Role Kendyho byla obrovská příležitost. Hrát ještě coby kluk ve filmovém trháku. Kdo má takové štěstí jako jsme měli my, Pavel Kříž a já?

S Pavlem Křížem, představitelem hlavní role, jste byli kamarádi už před Básníky. Jste jimi dodnes?

D. Matásek: Jsme spolužáci a kamarádíme spolu pořád. Kvůli udržení kanadského občanství musí Pavel trávit významnou část roku v Kanadě, ale když je v České republice, vždycky si máme co říct. Prožili jsme toho spolu mnoho a naše přátelství skončí teprve, až tady skončí jeden z nás.

Od roku 2016 excelujete v hlavní roli seriálu Polda. Už to má pět sérií. Bude šestá?

D. Matásek: Ano, bude šestá a zároveň i poslední. Tato osmidílná řada by se měla vysílat už během letošního podzimu, ale její zařazení do programu závisí samozřejmě na TV Prima, pro niž byl seriál točen.

Na roli komisaře Michala Břízy se skvěle hodíte. Kdo byl při castingu vaší konkurencí?

D. Matásek: Vlastně nikdo. Mé obsazení byla čirá náhoda. O konkurzu mi řekl Igor Orozovič, který v tom seriálu hraje mého policejního parťáka Andreje. Jenže tvůrci potřebovali obsadit rolí víc, například roli doktora Mráze. A tuto postavu jsem měl původně hrát já. Ke scénáři jsem však dostal málo informací, a když jsem ho pročítal, povídám: „Jasně, tady se bavím s Anderejem, a pak tu mám dialog s nějakým Michalem. To je kdo?“ A castingová režisérka s producentem chvíli koukali a potom mi bylo řečeno, že Michal Bříza je hlavní figura, ale tuto roli ještě obsazenu nemají. Načež někdo z těch dvou pravil: „Hele, Davide, tak nás napadlo… Přečti ten Michalův text.“ Já to udělal a druhý den mi zavolali, že role Michala už obsazena je. Mnou. Doktora Mráze ztvárnil nakonec Jiří Vyorálek.

Bral jste při studování této role v potaz německý originál Poslední polda, respektive Der Letzte Bulle?

D. Matásek: Originál na DVD jsem si sice koupil, chtěl jsem to vidět, ale z hereckého projevu Henninga Bauma, představitele hlavní, potažmo mé postavy, jsem si moc nevzal. Zahrál jsem to po svém.

Ještě okrajově k Poldovi… Komisař Bříza se probudil po dvaceti letech v kómatu do doby dotykových telefonů, internetu, navigací atp. a je z toho div živ. Jak jste na tom s těmito věcmi v reálném životě vy? Jste přítel moderní techniky?

D. Matásek: Technice se nebráním a zásadní problémy s ní nemám. A když si s něčím nevím rady, nechám si poradit. Mám mladou ženu a hodně dětí, ti umí všechno. Nedávno mi třeba umřel mobilní telefon, a to bych byl bez pomoci ztracenej.

Hrajete i v sérii televizních detektivek Případ… Máte rád detektivky? Jako divák nebo čtenář?

D. Matásek: Detektivka můj oblíbený žánr není. Nejvíc mi vyhovuje literatura faktu a sci-fi. Fenomén detektivek ale chápu. Lidi mají rádi pohádky, a detektivka v podstatě pohádkou je. Zločin mnohdy rafinovaný, pátrání komplikované, vrahoun dopaden, spravedlnost vítězí.

Účinkujete zde po boku Viktora Preisse. Působí dojmem distingovaného gentlemana. Je takový doopravdy?

D. Matásek: Je to velký srandista, ale takový plachý, a to se mi na něm líbí. Mimochodem, on taky není detektivkový typ, preferuje knížky o umění. Málo se o něm ví, že je výtvarně velmi zdatný. Na toto téma s ním můžete hovořit celé hodiny. A hraje se mi s ním skvěle. Na place jsme oba tak trochu nešikové a stane se, že se ve scénáři zamotáme natolik, že jsme schopni vyslýchat zavražděného. Štáb se tím občas docela slušně baví.

V roce 1988 jste spoluzaložil hudební skupinu Orlík, jejímž členem byl i Dan Landa. O čtyři roky později, po dvou úspěšných albech, jste ale skončili. Proč? Bylo to kvůli nepochopení fanoušků? Respektive kvůli tomu, kam vás chybně zaškatulkovali?

D. Matásek: Důvodem bylo to, že jsme dostali nálepku, která se nám nelíbila. Naše počáteční hraní se odehrávalo v podstatě na hranici ilegality. Byli jsme tzv. závadová mládež, skinheadi, tedy opak mániček, ale z hlediska režimu o nic lepší, na pódiu jsme dělali kravál… Jenže pak přišla sametová revoluce, najednou se vše smělo a současně se probudilo cosi nepěkného. Spojování s nácky, byť naprosto nesmyslné, jsme akceptovat nehodlali a raději skončili.

Vidíte nějakou podobnost mezi Orlíkem a současnou kapelou Ortel? Tahle skupina je taky obviňována z náckovství, přičemž ona to důrazně odmítá…

D. Matásek: Nevím. Já kapelu Ortel nesleduju, její tvorbu neznám, ale o nelichotivé nálepce, kterou dostali, vím. Můj šálek kávy to není.

Od Orlíku přes oslí můstek k politice. Druhé album Orlíku se jmenuje Demise! A slovo demise dnes zaznívá prostorem poměrně silně. Jak vládu Petra Fialy vidíte vy? Je podle vás její demise namístě?

D. Matásek: Vidím to následovně. Proběhly regulérní volby, oficiálně je nikdo nezpochybnil a zvolená pětikoalice teď vládne s neslavným potenciálem, který tahle země momentálně má. Coby herec se k politice vyjadřovat nechci. Názor na věc sice mám, ale fakt se nehodlám zařadit mezi chytrolíny, jichž už je i v mé branži víc, než je zdrávo.

Minulý měsíc se na Václavském náměstí v Praze konala velká protivládní demonstrace a z tábora na straně demonstrujících zaznívá, že média o akci neinformovala objektivně. Tábor druhý toto ovšem popírá. Nevrací se po třech desetiletích překrucování informací ku prospěchu vládnoucí partaje, cenzura, dehonestace nespokojených…

D. Matásek: Jak jste právě řekl, tak, jako všude, i tady jsou dvě názorové strany. A povím vám to otevřeně. Kreténi jsou na obou stranách. Označení dezolát či chcimír mi přijde stejně slaboduché jako nálepka pražská kavárna nebo sluníčkář. Tímto stylem se nedomluvíme. Jisté je, že takhle rozesranej tenhle stát od revoluce nebyl. Svou zemi miluju a moc si přeju, aby se dostala do dobré kondice. Teď v dobré kondici rozhodně není.

Nemáte dojem, že se lidi zabývají nesmysly? Gender, LGBT, Me Too, desítky pohlaví, až zběsilá korektnost i ve filmech…

D. Matásek: Tyhle blbosti se řeší, protože se máme strašně dobře. Na druhou stranu, jestliže někdo cítí, že se narodil do nesprávného těla a chce s tím něco dělat, já to posuzovat nebudu a tím spíš takového člověka nebudu dehonestovat. A nebudu se ani pohoršovat nad duhovou vlajkou. Tomu, kdo straší ohrožením tradiční rodiny tím, že se kluci jednou za rok převléknou za holky a jdou průvodem Prahou, bych oponoval tím, že ohrožením tradiční rodiny je mladá sekretářka.

Žijeme v tolerantní společnosti?

D. Matásek: Úplně bych s tím nesouhlasil. Já pracuju v extrémně liberálním prostředí. Kolem mě je řada homosexuálů a je mi to jedno. Jejich sexualita mě vůbec nezajímá. Zajímá mě jen, jací jsou to kolegové, jak hrají, jestli je na ně spoleh… Jenže tohle není pravidlem. Zkuste se vzít se svým nejlepším heterosexuálním kamarádem za ruce a vyrazte do ulic Jindřichova Hradce. Uvidíte tu smršť sraček, která se na vás snese. Ne, až tak tolerantní naše společnost bohužel není.

Jste počtvrté ženatý a říkáte, že jste sériový monogamista. Co to znamená?

D. Matásek: Tohle není z mojí hlavy, řekla to jakási novinářka. Je to prý označení chlapů, co dlouho nevydrží žít s jednou ženou. Ale souběžné vztahy přitom nepěstují. Tedy jedna žena, věrnost, konec, rozchod. Druhá žena, věrnost, konec, rozchod. A tak dále. Za svoji životní výhru to ale nepovažuju a nikomu to nedoporučuju. Má to totiž i spoustu neveselých aspektů. Pro mě je důležité, že můj vztah s bývalými manželkami je v pořádku. Když požádám svoji bývalou, jestli by nám nepohlídala dítě, co máme s mou současnou ženou, není problém. A proč by taky měl být? Nic tak hrozného jsme si neudělali a život jde dál. Tahanice o majetek a děti se naštěstí nikdy nekonaly.

Se svou současnou manželkou máte jedno dítě, z předchozích manželství máte děti celkem tři, plus jedna vnučka. Jde vůbec zvládnout společné setkání?

D. Matásek: Proč by to nešlo? Scházíme se pravidelně. Narozeniny, Vánoce… Synchronizace bývá náročná, to přiznávám, ale jde to. A když k takovému hromadnému setkání dojde, je to docela hukot, ale mě to nevadí. Naopak, mám to rád.

Poté, co máte takovou akci úspěšně za sebou, není to na panáka?

D. Matásek: To každopádně. Na dva. (smích)

Vedete své děti k hudbě nebo k jinému kumštu?

D. Matásek: Spíš pasivně. Chodíme na koncerty, na klasiku i na bigbít, jezdíme na festivaly, navštěvujeme různé výstavy… Do kumštu je ale netlačím. Vím, o co jde. Znám pozlátko i to, co je pod ním.

Letos vám bylo šedesát. Jaké to je?

D. Matásek: Je to super! Jsem obklopen mladými lidmi a na sebelítost a foukání bolístek není čas. Jako stařec se vážně necítím. Litovat něčeho, co se stalo a nejde to změnit, žádný smysl nemá. Tím ovšem nemyslím, že by se člověk neměl poučit z vlastních chyb a vyvarovat se tak dalších, ale z přílišného otáčení bolí za krkem. A na kariéře nelpím, lpím na svých dětech, ty se mi fakt povedly. Největší štěstí je, když lidi, které máte rád, jsou zdraví, šťastní a vás mají rádi stejně, jako vy je.

- Sváťa Doseděl -