Diskotéky v centru Třeboně mají strážníci pod kontrolou.

08.10.2021

Třeboň – Diskotéky v Music Clubu Beseda v centru města vyvolávaly během léta všelijaké reakce....

[přečtěte si celý článek]


Pytlák šel po trofejích

08.10.2021

Branná – Jindřichohradečtí policisté z oddělení hospodářské kriminality společně s policisty...

[přečtěte si celý článek]


Jiný by nemohl chodit…

08.10.2021

N. Včelnice – Policisty polapený řidič Renaultu Megane, jedoucí odpoledne 19. srpna z Nové Včelnice...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Psychické deptání pacientů v hradeckém špitále?

Publikováno: 05.12.2014

Zřejmě i naprostý laik tuší, že kvalitní zdravotnická péče o chorého či zraněného člověka nespočívá jen ve vyměňování obvazů a v podávání barevných pilulí. Každému je asi jasné, že v rámci rekonvalescence pacienta je nesmírně důležitá i absence stresu a maximální možná duševní pohoda. Drtivá většina lékařů a lékařského personálu si tento nesporný fakt jistě uvědomuje a chová se podle toho, ovšem výjimky potvrzující pravidlo existují všude. Své o tom ví i Josef Šamal (66) z Dolních Němčic u Dačic. Během svého pobytu v nemocnici v Jindřichově Hradci měl prý stresu doslova na rozdávání…



Josef Šamal si letos 23. dubna způsobil vážný úraz, s nímž skončil na jednotce intenzivní péče (JIP) chirurgického oddělení nemocnice v Jindřichově Hradci. Pobyl zde dva dny, a co se péče o jeho osobu týče, neměl prý zásadnější důvod k nespokojenosti. „Vadila mi snad jen malá informovanost o mém zdravotním stavu a o způsobu léčby,“ konstatuje s tím, že tyto informace se dozvídal zprostředkovaně přes rodinné příslušníky. „Řekli mi, že mám prasklou lebku a těžký otřes mozku. Konkrétních informací se mi dostalo až o dva dny později od doktora Loučky z neurologie.“


Dne 25. dubna byl pan Šamal převezen z JIP na lůžkové oddělení chirurgie s intenzivním dohledem. Zdejší sestřičky byly milé a on si připadal jako v ráji. Mělo být ale výrazně hůř.


Oční potíže: Roznětka


trablů s personálem?


„Dopoledne 26. dubna mě začalo silně štípat a řezat v očích,“ otevírá pan Šamal svůj neveselý příběh. „Sestřička, jíž jsem si postěžoval, mi ale oznámila, že teď nemá čas. Později se u mě zastavila sanitářka, ovšem jen proto, aby mi vysvětlila, že mi pomoci nemůže, to že musí udělat sestra. Ta za mnou přišla před čtrnáctou hodinou a pravila, že mi taky nepomůže, to prý je na lékaři. A odešla. Předpokládal jsem, že mou žádost lékaři přetlumočí, což však neučinila. Následující noc byla kvůli bolesti očí opravdu dlouhá.“


Druhého dne při vizitě informoval pan Šamal lékaře sám a asi o dvacet minut později už byl v péči lékařky z očního oddělení. Dostal kapky a dle instrukcí sestry (jak se ukázalo, ne zcela přesných) si je začal sám aplikovat. Úleva se zpočátku dostavila, ale potíže neustaly. Po další probdělé noci se pan Šamal dožadoval oční kontroly, avšak marně. Od ošetřující lékařky dostal místo toho oční mast, ovšem ani ta nezabrala.


„Během velké vizity jsem o umožnění oční kontroly poprosil přímo primáře chirurgie, jenže ten předchozí postup ošetřující lékařky posvětil,“ líčí pan Šamal. „Nafasoval jsem další mast a tím to skončilo, na oči se mi žádný specialista nepodíval. Bohužel musím konstatovat, že oční peripetie byla zřejmě roznětkou, jež odstartovala věci další.“


Potupná očista


po velké potřebě


Josef Šamal vzpomíná i na jednu zdejší sestřičku, která o něj pečovala. „Sestřičky byly vesměs vlídné, ale tahle byla nejmilejší,“ říká. „Naprosto jsem jí důvěřoval a svěřoval se jí se vším. Tak se ode mě dozvěděla i o tom, co se mi v nemocnici zatím přihodilo a co se mi nelíbí.“


Pan Šamal svoji oblíbenou sestřičku seznámil i s tím, jakým způsobem mu její kolegyně umožnila vykonání potřeby. „Podala mi mísu, na postel pohodila asi dva metry toaletního papíru a zmizela,“ mračí se pan Šamal. „Pochopil jsem, že se o sebe mám postarat sám, a to přesto, že jsem měl na lůžku dodržovat naprostý klid. Nehledě na to, že jsem ležel u nezřídka otevřených dveří, okolo nichž chodili lidi a viděli jimi přímo na moji postel. Bylo to hodně nepříjemné. Situace po vykonání potřeby vypadala následovně… Hlavu jsem měl položenu na polštáři, rukou s papírem jsem šmátral mezi zadkem a mísou, patlal se ve vlastní stolici a zoufale se snažil utřít. A přitom jsem ještě hlídal, jestli na mě dveřmi někdo neciví. Chápete, jak mi bylo? Navíc bylo jasné, že tahle potupná akce nemůže dobře dopadnout. A taky, že dobře nedopadla. Špinavý jsem byl já, špinavé bylo prostěradlo… Hrůza! Sanitářka pak mísu odnesla a ani mi neumožnila, abych si umyl ruce! Já byl natolik zdeptaný, že mi to bylo skoro jedno. Neumytýma rukama jsem si večer namazal máslo na chleba a celou noc si jimi mnul bolavé oči. Ráno jsem se pokusil očistit se, ale samotnému mi to moc nešlo. Žínku od stolice jsem máchal v umyvadle na nočním stolku, ovšem výsledek byl žalostný a já na tom byl psychicky čím dál tím hůř.“


Milá sestřička prý potom pana Šamala poprosila, aby si na neohleduplnou kolegyni nestěžoval. Tvrdila mu, že děvčata měla náročnou službu a jeho stížnost, že jim ublíží. Načež pan Šamal přislíbil, že jen kvůli ní od stížnosti upustí. Vyslovil však své přesvědčení, že pokud někdo udělá chybu, měl by se alespoň omluvit. Žádné omluvy se nicméně nedočkal. Naopak, přišel protiútok…


Izolace od svědků


a průvan za trest?


„Personál ke mně začal být odměřený a v sobotu 26. dubna – po dvaadvacáté hodině – jsem byl probuzen s tím, že mne stěhují na jiný pokoj,“ pokračuje Josef Šamal ve svém vyprávění. „Tento pokoj jsem sice měl celý pro sebe, ale z toho, co následovalo během čtyř dnů příštích, jsem nabyl dojmu, že nešlo o nic jiného než o moji záměrnou izolaci. Byl jsem zřejmě vyhodnocen jako potížista, co potřebuje vytrestat, a svědci tohoto trestání byli pochopitelně nežádoucí.“


Když pana Šamala rozbolela hlava, přivolal zvonkem sestru. Dosud prý nezaregistroval, že by jej po příchodu do jeho pokoje někdo nepozdravil, uklízečkami počínaje, primářem konče. Nyní přivolaná sestra pozdrav vynechala, což vypadalo jako předzvěst potíží.


„Stoupla si mezi moji postel a okno a se zlým výrazem v obličeji vyštěkla: To se tady o vás staráme, co?“ popisuje pan Šamal situaci a chmurně navazuje: „Pak otevřela okno u mé postele a odešla. Dveře za sebou nezavřela a ponechala mě tak v chladném průvanu, nejspíš zcela úmyslně. Okno zavřela až sestra, která mi přinesla oběd. Ve chvíli, kdy už jsem jedl, se přiřítila první sestra, říkám jí zlá. Horší jsem nepoznal. V ruce držela tabletku proti bolení hlavy a chtěla mi ji hodit do polévky. Já jí v tom ale zabránil a tabletku jí z ruky vzal. I s touto událostí jsem se svěřil své oblíbené sestřičce, která mě pak opět dostala do určitého psychického klidu. Jenže tento klid neměl dlouhého trvání. Před polednem 29. dubna ke mně zase přišla ona zlá sestra, jejím jménem si nejsem jist, tak ho uvádět nechci. Zeptal jsem se jí, proč je na mě taková a proč na mě předešlý den otevřela okno a udělala průvan. Místo odpovědi následoval drsný dotaz, jestli náhodou nechci, aby na mě okno otevřela zase. Já na to, že to včera stačilo a ona beze slova odrázovala.“


Za moment se ale vrátila. S tácem s obědem v rukách zůstala stát tři metry od pacientovy postele a arogantním tónem se jej otázala, zda bude jíst.


„Znovu jsem se zeptal, proč se ke mně takhle chová, a poznamenal, že nechápu, jak svoji práci vůbec může vykonávat,“ říká pan Šamal. „Rovněž jsem ji upozornil, že si na ni budu stěžovat. Ona odsekla, že to klidně můžu, a zase odkráčela, jsouc si vědoma, že i tento hovor zůstal beze svědků. Ano, i takhle se v hradecké nemocnici léčí pacienti po těžkém otřesu mozku s předepsaným klidem na lůžku. Tato zdravotní sestra mě dostala psychicky úplně na dno. Přinesené jídlo jsem ani nedokázal pozřít. Nevěděl jsem, co mám dělat, ani kde hledat pomoc, a proto jsem se telefonicky obrátil na svého kamaráda Lubomíra Kloibera. Ten se mě snažil uklidnit a slíbil mi, že za mnou nazítří přijede.“


Nežádoucí únik informací


Podraz od spřízněné duše?


Skutečnost, že se pan Šamal se svými potížemi svěřil primáři chirurgického oddělení, valný význam neměla. Staniční sestra totiž údajně okamžitě zareagovala a primáři sdělila, že pan Šamal si na některou sestru stěžuje každý den a jeho slova, že je proto třeba brát s rezervou.


„Ohradil jsem se, že to není pravda, že jsem si na nikoho nestěžoval, ale pak mi to najednou došlo,“ krčí rameny Josef Šamal. „Všechno, co jsem důvěrně řekl své spřátelené sestřičce, pustila tato dál. O mých de facto tajných výhradách se tedy dozvěděli všichni. Staniční sestra, její podřízené i lékařský tým. Nepřímo mi to ostatně potvrdil vedoucí lékař MUDr. Šonkol, který mne navštívil spolu s panem Kloiberem. Tento lékař (za přítomnosti pana Kloibera) totiž postup mnou kritizované sanitářky v souvislosti s vykonáváním mé potřeby na míse obhajoval. Prý si tu léčím hlavu, ne ruce, tak proč bych se nemohl sám utřít...? Znovu podotýkám, že jsem byl tři dny po těžkém otřesu mozku! Na argument pana Kloibera, že mne zná čtyřicet let jako slušného a solidního člověka, zareagoval lékař výrokem, že jsem se po úrazu hlavy mohl změnit.“


Šamal: Lepší řešit


než znevěrohodnit


Josef Šamal se domnívá, že hlavní díl viny padá na hlavu staniční sestry, která se měla o situaci zajímat a řešit ji. Namísto hledání způsobu, jak tvrzení pacienta znevěrohodnit.


„Během své hospitalizace jsem několikrát opakoval, že devadesát procent sestřiček za jejich obětavou práci a citlivý přístup k pacientovi obdivuji,“ spěje pan Šamal k závěru líčení své anabáze. „I ke mně se většina z nich chovala dobře, ovšem ke konci mého pobytu v nemocnici došlo k zásadní změně. Sestry se mnou téměř přestaly komunikovat a já nabyl pocitu, že jim to někdo zakázal a ony že ze strachu poslouchají. Ke zveřejnění svého příběhu jsem se nerozhodl kvůli sobě. Činím tak pouze proto, aby se něco začalo dít. Aby došlo k nápravě a další pacienti hradecké nemocnice nemuseli prožívat taková traumata, jaká jsem tam prožíval já.“


- Svatopluk Doseděl -