...další články

Anna Kulovaná exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste tu s divadelní hrou Trosečnice. Zájezdní divadla sem přiváží většinou komedie, ale tohle asi úplně komedie není?

A. Kulovaná: Máte pravdu. V této divadelní hře humor samozřejmě je, ale při jejím sledování člověku někdy i zatrne. Čtyři ženy, každá ve specifické životní situaci, každá z nich už něco zažila a všechny se vyrovnávají s tím, jaké jsou. A společně uvíznou na ostrově, čímž vznikají zajímavé situace. Je to legrace i drama.

Jak se vám v ženském kvartetu hraje?

A. Kulovaná: Výborně. Já s ženami všeobecně hraju moc ráda. Co se tohoto kvartetu týče, všechny máme k věci trochu jiný přístup, máme jiné zkušenosti, životní i pracovní, všem nám je přes čtyřicet a řekla bych, že si jdeme hezky naproti. Prostě si chceme pěkně zahrát a funguje nám to.

Patříte výhradně do ansámblu Divadla Radka Brzobohatého, nebo jste na volné noze ve více divadlech?

A. Kulovaná: Jsem na volné noze. V trvalém divadelním angažmá jsem nikdy ani nebyla, ale v Divadle Radka Brzobohatého hraju opravdu hodně, v současné době zde mám tuším sedm inscenací.

Jste jedna z nejvyšších tuzemských hereček, měříte 182 centimetrů. Vysoké štíhlé ženy se chlapům zpravidla líbí, ale nepřináší vám výška někdy potíže? Myslím ve vaší profesi?

A. Kulovaná: Dřív jsem s tím občas problém měla. Když ke mně vybírali hereckého partnera. Většinou jsem hrála po boku nějakého čahouna. Jako příklad můžu uvést třeba Lukáše Hejlíka nebo Vladimíra Kratinu. Pokud výškový rozdíl neměl být fór, byla moje výška docela zásadním kritériem.

Po základní škole jste absolvovala taneční konzervatoř Duncan Center, pak jste se dvakrát zkusila přihlásit na DAMU a nakonec jste byla přijata na Vyšší odbornou hereckou školu v Praze, kterou jste zdárně dokončila. V divadlech jste začala hrát už během studia?

A. Kulovaná: Už si přesně nepamatuju kde, ale ano hrála jsem už během studia. Hostovala jsem ve Stavovském divadle, v Divadle Na Prádle…

Na herecké škole vás učili i herci Jitka Smutná a Jan Vlasák. Jací to byli učitelé?

A. Kulovaná: Skvělí! Oba mě toho naučili hodně. Paní Smutná umí narovinu říct, co se jí nelíbí, a zároveň poradit, jak to či ono dělat líp. Nezřídka mi pomohla i po škole, třeba když jsme spolu někde hráli. Je úžasná. A pan Vlasák? Může působit chladně, ale je to vřelý chlap a obrovský profesionál. Vzpomínám si, jak mi řekl, že když si nějaký text nemůže zapamatovat, tak si ho pořád dokola přepisuje. Dodnes si tuhle jeho metodu pamatuju, funguje.

Vaším kariérním zlomem byl začátek tvorby pro televizi. Tuším v roce 2005. Seriály Dobrá čtvrť, Velmi křehké vztahy, Ordinace v růžové zahradě... Jak jste se k televizi dostala?

A. Kulovaná: Standardně prostřednictvím castingu. Jednalo se o vámi zmíněný televizní seriál Dobrá čtvrť. Když jsem tehdy při castingu uspěla, byla jsem moc šťastná. A další seriály potom následovaly.

Souhlasíte s tím, že divadelního herce televize hodně zviditelní?

A. Kulovaná: Souhlasím. A uvědomuju si to stále. Známý ksicht je v mé branži velmi důležitý. Ale musím říct, že zpočátku jsem si toho nevážila zdaleka tak jako dnes. Neuměla jsem toho pořádně využít. Zviditelnění přináší herci další pracovní příležitosti a tím pádem také peníze. Ty potřebuje každý, je to tak.

Zmínil jsem taneční konzervatoř. Tanci se věnujete stále?

A. Kulovaná: Ano, tanec je naprosto skvělá disciplína. S přáteli děláme takové výrazové taneční představení, tedy modernu, nic klasického. Jde o propojení hudby, pohybu a emocí. Představení se jmenuje Božské bytosti a moc nás to baví. Na příští rok plánujeme oficiální premiéru v Praze.

Vaše účast v televizní taneční soutěži StarDance ve hře nikdy nebyla?

A. Kulovaná: Ne, StarDance mi zatím nikdo nenabídl. Na to bych asi musela být ještě trochu známější. (smích)

Stále se věnujete i psaní poezie?

A. Kulovaná: Kdepak, tohle už je pryč. Dřív jsem si básničky psala, to je pravda, ale od té doby jsem nejspíš zpragmatičtěla a s básněním je konec.

Řekl bych, že poezie to u nás už delší dobu nemá lehké…

A. Kulovaná: Je to tak. Uživit se psaním poezie snadné určitě není. Ale poezii mám ráda pořád. Miluju básně Jana Skácela, Vladimíra Holana… Nedávno jsem si koupila knížku poezie Divoké papíry montevidejské autorky Marosy di Giorgio a je to taky naprosto úžasné. Fakt ovšem je, že na četbu poezie musím být v patřičném duševním rozpoložení.

Dočetl jsem se, že posloucháte rockové kapely jako Pink Floyd nebo Rolling Stones, že máte ráda hudbu Leonarda Cohena, Erica Claptona… Všechno staří pardálové. Jak byste je porovnala s interprety současnými?

A. Kulovaná: Tohle se vůbec neodvažuju porovnávat. Moje patnáctiletá dcera mi tuhle pustila hudbu, kterou generuje umělá inteligence, a to je něco naprosto jiného, než to, co skládal třeba Bob Dylan. Beru to tak, že všechno se vyvíjí a jde dál a hudba není výjimkou. Na druhou stranu, Beatles, Cranberries nebo Sinéad O´Connor si dcera bez problémů pustí taky, což o kvalitě té muziky něco vypovídá. Tyhle věci jsou prostě věčné.

Toužila jste navštívit Afriku. Už se vám to přání vyplnilo?

A. Kulovaná: Ano. Byla jsem na Zanzibaru. A můžu říct, že mě Afrika fascinovala. Je to jiný svět. Přesně takový, jak ho známe ze starých fotek a obrázků. Za pozemkem hotelu, na tamní poměry luxusního, začínala pravá Afrika. Autentičtí lidé, autentické vesnice, domky z hlíny… Paradoxní je, že domorodci, Masajové, vesměs mluví anglicky a komunikace s nimi je tudíž bezproblémová.

Četla jste knížku Bílá Masajka?

A. Kulovaná: Jistě.

Až takové africké dobrodružství vás nejspíš neláká…

A. Kulovaná: (smích) To opravdu ne. Takový blázen zase nejsem. A ani jsem se tam nevydávala nikam, kde to zavánělo rizikem či nebezpečím.

Byla jste i v Indii.

A. Kulovaná: Taky skvělý zážitek. Dillí, Bombaj…

Já znám Indii pouze z YouTube a ty videa vyznívají dost hrozně. Špína, rituálně spálené lidské mrtvoly v řece, bída… To jste taky viděla?

A. Kulovaná: Ne. A ani bych o to nestála. To, co jsem při cestě po Indii viděla, bylo barevné, plné vůní a krásné. Všechno tam bylo extrémně zajímavé. Exotika mě prostě bere, ale ráda se vždy vracím domů. Do pořádku, čistoty a klidu.

Máte stále skvělou figuru. Je to tím, že ráda cvičíte, nebo máte štíhlost v genech?

A. Kulovaná: S těmi geny si nejsem jistá, ale pravda je, že poměrně hodně a ráda cvičím. I jógu, díky níž ledacos kolem sebe lépe vydýchávám. Cvičení a pohyb všeobecně mi udržuje fyzickou kondici a navíc mi, jak se říká, pročisťuje hlavu, což je taky hodně důležité.

Jste vyznavačkou otužování. Na toto téma jsem mluvil s vaší kolegyní Kristýnou Frejovou. Řekla mi, že bez otužování nemůže být. Když prý není studená voda v přírodě, dává si alespoň ledovou sprchu. Máte to podobně?

A. Kulovaná: Otužování je fajn, do studené vody lezu ráda. Do řek, jezer… Ale ledovou sprchu nemusím, ve sprše mám ráda vodu teplou.

Letos v létě jste si dopřála třítýdenní dovolenou s přáteli na jachtě v Řecku. A bulvár na vás prásknul, že nemáte moc ráda plavky. Je to pravda?

A. Kulovaná: (smích) Ale no jo! To je toho! Na jachtě je to přece bez plavek úplně normální.

Hudebník Lešek Semelka mi před časem vysvětloval, že plavání na Adama je úplně něco jiného než v plavkách. A dodal, že se hrdě hlásí k nudistům.

A. Kulovaná: S Leškem se v tomto jistě dá souhlasit, ale já se k nudistům určitě nehlásím. Tedy nic proti nim. Je to neškodný životní postoj určité komunity lidí. Já se takhle prostě jenom ráda koupu.

Konstatujete, že nahota nemá být tabu. Ani ve filmu.

A. Kulovaná: Nazí jsme přišli na svět, asi tak. Proti nahotě bychom se neměli vyhraňovat a neměli bychom z ní dělat tabu. Ovšem nic se nesmí přehánět. Jako herečka bych nebyla ráda, kdyby mé tělo chtěl nějaký tvůrce tímto způsobem zneužít. Jinak tabu bychom měli spíš bourat, ne je budovat.

S režisérem Lukášem Burianem tvoříte pár déle než dvacet let a čas spolu trávíte jak doma, tak v zaměstnání. Čím to, že vám to takhle dobře funguje? Že nemáte tzv. ponorku?

A. Kulovaná: Víte, oba jsme hodně vytížení a ve skutečnosti se až tak často nepotkáváme. Za ty roky jsme se naučili takhle žít a myslím, že nám to celkem jde. Ponorkovou nemocí skutečně netrpíme.

Manželé ale nejste.

A. Kulovaná: Ne. Myslíme si, že to není zapotřebí.

Je pravda, že vy jste hodně činorodá a aktivní, zatímco pan Lukáš je spíš gaučový typ?

A. Kulovaná: Dalo by se říct. Musím ale dodat, že on na tom gauči hodně přemýšlí. Takže když leží, tak vlastně pracuje. (smích)

Máte dvě dcery, Žofii a Vojtěšku. Myslíte, že se vydají v uměleckých šlépějích rodičů?

A. Kulovaná: To si nemyslím. Tuhle profesi znají zblízka a dobře ví, co obnáší. V jednom kuse nejsme doma, nejsme ani boháči a neustále jsme v jednom kole. Není nad realistický pohled na věc.

Co vás na vaší práci baví nejvíc a bez čeho byste se naopak obešla?

A. Kulovaná: Už mi není dvacet a tak bych se asi obešla bez toho neustálého cestování. A obešla bych se i bez určitého existenčního tlaku, který herci na volné noze na svých bedrech zpravidla mají. Tento tlak je však vyvážen velkou osobní svobodou, která je pro mě velmi důležitá. A co mě na mojí práci baví nejvíc? Lidi. Jak kolegové, tak publikum. Na své práci mám ráda i akci. Jsem ráda, že díky tomu, co dělám, se ke mně dostávají pozoruhodné divadelní tituly a já se chvíli mohu stát jejich součástí. A ještě jedna věc se mi na téhle branži líbí. Herci si mezi sebou můžou dovolit cynismus, sarkasmus i ironii a přitom se nic nestane. Můžu si klidně dělat srandu z druhých a oni si ji můžou dělat ze mě. V mnoha jiných profesích je tohle nepřestavitelné.

– Sváťa Doseděl –