...další články

Ex-kapelník Babouků Petr Shýbal pro Žurnál

Babouci jsou pojem, řekl bych přímo značka. Vaše historie sahá až do šedesátých let 19. století. Jste rekordmani?

P. Shýbal: Dá se říct, že ano. V jižních Čechách určitě. A jsme unikátní tím, že po celou dobu hrajeme bez přestání.

Jak se prezentujete? Jako kapela z Českých Budějovic?

P. Shýbal: Jsme z různých koutů regionu, takže se prezentujeme jako kapela jihočeská.

Když přejdu do doby vašeho nástupu do kapely, tedy na přelom 80. a 90. let minulého století… Jaké to tehdy bylo?

P. Shýbal: K Baboukům jsem nastoupil v roce 1987. A jaké to tehdy bylo? Skvělé. Byli jsme mladí a vše bylo zalité sluncem (smích). Muzicírování nás moc bavilo. Tenkrát byla velice populární dechovka Budvarka, měla opravdu dobré jméno, a my se tudíž museli hodně snažit. Naší výhodou bylo a stále je, že hrajeme trochu jinak než dechovky ostatní, ale repertoár je samozřejmě tvořen lidovými písničkami.

Co posluchači na Baboucích oceňují nejvíc?

P. Shýbal: Asi náš skutečně lidový projev a možná taky to, že hrajeme v poněkud pomalejším tempu a lidi si s námi tím pádem můžou zazpívat snáz. V klidu a pohodě.

Je vás jedenáct?

P. Shýbal: Ano. Klarinety, křídlovky, trumpety, tuba, bicí… Zpíváme si sami.

Jaké je vaše věkové rozpětí? Přibližně…?

P. Shýbal: Tuším osmačtyřicet až třiasedmdesát.

Máte pro různé typy vystoupení rozdílná obsazení?

P. Shýbal: V podstatě ne. Drtivou většinu vystoupení absolvujeme v kompletní sestavě. Čistě výjimečně zahrajeme i v pěti, v této úsporné sestavě hraju na bicí.

Současným kapelníkem je Tomáš Staněk. Už šest let. To je mladá krev?

P. Shýbal: Jak se to vezme (smích). Mám dojem, že je ročník 1970.

Vy jste byl kapelník v letech 2002 až 2019. Tenhle post obnáší i manažerskou činnost, že? Sjednávání akcí, honorářů…

P. Shýbal: Přesně tak. A nezřídka je to poměrně náročné, zejména časově. To byl vlastně ten hlavní důvod, proč už jsem kapelníka dělat nechtěl. Muzikanti si o víkendu odehrají své a de facto se o víc nestarají. Jenže kapelník musí pro kapelu pracovat i přes týden. Musí vyřizovat desítky telefonátů a e-mailů, s pořadateli musí všechno domlouvat, musí vystavovat faktury a jinak papírovat… Musí vymýšlet dopravu, postarat se o noty, o repertoár, o provedení oprav aparatury atp. Jedná se o dlouhé hodiny práce týdně.

Kde jste hrál před Babouky?

P. Shýbal: Na severu Čech, odkud pocházím, jsem v deseti letech začal hrát v mládežnickém dechovém orchestru Juvenka, na střední škole následoval Velký dechový orchestr Amati a na vojně jsem byl členem českobudějovické posádkové hudby. Potom jsem hrál ve Skalačce a Vltavěnce a v roce 1987 jsem zakotvil u Babouků.

S hudbou úzce souvisí i vaše vzdělání. V Kraslicích jste vystudoval průmyslovku v oboru výroba hudebních nástrojů. Umíte tedy vyrobit nějaké hudební nástroje?

P. Shýbal: Kdepak, to bych v tom oboru musel být vyučen. Je to stejné jako s architektem a zedníkem. Architekt umí barák nakreslit, ale postavit ho umí zedník. Kdo se vyučí v oboru výroba hudebních nástrojů, dokáže vyrobit trumpetu, housle, kytaru… Já jsem vystudoval, jak se to má dělat, příslušné technologie atp.

Jste z Karlových Varů, studoval jste v Kraslicích… Jak jste se dostal na jih?

P. Shýbal: Přes vojnu. Narukoval jsem do Písku, ale po dvou měsících jsem byl převelen do Českých Budějovic, kde jsem vojnu dokroutil až do konce. A potom už jsem na jihu zůstal. Konkrétně v Lišově. Práci ve svém oboru jsem tu nenašel, ale protože jsem uměl dělat se dřevem, uchytil jsem se v podniku Jitona.

Roky slýchám, že dechovka končí, ale pořád nic. Jede dál. Jakou jí dáváte perspektivu?

P. Shýbal: O zániku dechovky se opravdu mluví dlouho, taky to proroctví slýchávám. Ale jak sám říkáte, zatím se nenaplnilo, a já doufám, že se ani nenaplní. Je to česká tradice a tradice mají tendenci přetrvávat. Lidi si ty písničky, byť v různých úpravách, zpívají pořád, pořád si je pouští v rádiu… Když v hospodě dojde na zpívání, těmito písničkami to pak často končí. Pravdou je, že mladí nad dechovkou nezřídka ohrnují nos, ale já takovým vždycky říkám: Do toho dorosteš.

Když hrajete, míváte v publiku, případně na parketu, i mladší generaci?

P. Shýbal: Ano. Nejvíc mladých na nás chodí tam, kde se dodržují tradice. Třeba masopust, Velikonoce, májové veselice… Vždycky to tak bylo. Tam, když zahrajeme, přijdou lidi od patnácti do devadesáti. Řekl bych, že nejlíp je na tom Morava.

Nejste profesionální kapela. Každý máte své zaměstnání. Je to tak?

P. Shýbal: Je to tak. Nikdo z kapely není profesionál a na hraní mimo víkendy si musíme brát v práci volno. Dá se říct, že dechovka ovládá naše životy.

Jak to zvládáte? Z přehledu vašich naplánovaných akcí je patrno, že jen do konce roku vás čeká zhruba sedmdesát vystoupení…

P. Shýbal: Zvládáme to na úkor volného času a rodin. Z tohoto pohledu to není žádný med. V létě, kdy se konají různé festivaly, to míváme obzvlášť nabité. A když pak hrajeme tzv. pod širákem a počasí je proti nám, tak je to taky paráda, co vám mám povídat. Sluneční výheň je stejně nepříjemná jako déšť nebo mráz.

Jak často zkoušíte?

P. Shýbal: Hrajeme tak často, že nezkoušíme. Já to vždy pojímal tak, že by si každý měl vzít skladbu domů a tam ji nastudovat. Dokupy už se to pak dá snadno. Zkoušíme jen v době, kdy nahráváme cédéčko.

Kolik cédéček už jste natočili?

P. Shýbal: Tuším, že šestnáct.

Spolupracovali jste někdy s TV Šlágr?

P. Shýbal: Taky, ale už to v podstatě skončilo. Klukům se tam moc nechce. Přitom je to jediná televize, která dává dechovce takhle velký prostor. A ten, kdo hraje na Šlágru, se dostane do obýváků po celé republice. O výdělku to sice nebylo, ale reklama to byla skvělá. Najednou zjistíte, že vás znají všude, kam přijedete. Kdybychom si měli takovou propagaci platit, tak se nedoplatíme. Pamatuju pořad, ve kterém když chtěla kapela hrát, musela zaplatit desítky tisíc korun. Na Šlágru od nás nechtěli platit nic, ovšem kromě cestovného nám taky nic nedali.

Hrajete po celé republice, ale vyjíždíte i do ciziny…

P. Shýbal: Ano. Na Slovensko, které ovšem za cizinu nepovažujeme, do Rakouska, Německa, Belgie… Když se však někdy termínově překrývala dvě pozvání, upřednostnili jsme pozvání tuzemské.

Rakousko, Německo… Čeština tamnímu publiku nevadí?

P. Shýbal: Slovům nerozumí, ale to se nedá nic dělat. Německé textové verze pochopitelně nemáme. Nehledě na to, že můžeme hrát i skladby orchestrální. Podívejte se, kolik našinců poslouchá americkou hudbu a anglicky přitom taky neumí.

Váš repertoár tvoří převzaté, kapelou upravené písničky. Konkrétně vámi, Zdeňkem Voráčem, Františkem Petráchem a Tomášem Staňkem. Podle čeho písničky vybíráte?

P. Shýbal: Ono se nejedná o převzaté písničky, jsou to písničky lidové a my jim umožňujeme žít dál. Což obnáší jejich citlivou úpravu a mnohdy i přepis do not. A nezřídka je vybíráme na základě požadavků posluchačů. Velké slovo tu má samozřejmě kapelník.

Babouci vždy dbali na to, aby každý jejich člen i solidně zpíval. Platí to pořád?

P. Shýbal: Platí. Profesionálové sice nejsme, ale zpívat umět musíme. Vzpomínám si, jak nám onehdy jeden zvukař řekl: „Kluci, jste sice každej trochu jinde, ale dohromady je to paráda.“

K dechovce vždycky patřilo pivko, patřila k ní slivovička… Jak jsou na tom Babouci? Dáte si něco na nátisk a na hlasivky nebo ctíte tzv. suchý zákon?

P. Shýbal: My jsme všichni abstinenti.

Cože?

P. Shýbal: Dělám si srandu. Každý si tu a tam dáme něco podle svého, ale o žádnou zběsilou konzumaci se určitě nejedná. Já pivař nejsem. Když neřídím, o pauzách si dávám vinný střik.

Stalo se vám někdy, že jste u publika narazili? Že jste se ocitli na špatném místě, třeba na rockovém festivalu, a lidi vás odmítli?

P. Shýbal: To ne, ale jednou za námi přišla paní a chtěla zahrát něco od Kabátů. No, nezahráli jsme.

Vaší hlavní zálibou je hudba, což není žádné překvapení. Poslechnete si i jiné žánry než dechovku?

P. Shýbal: Určitě ano, poslechnu si ledacos. Od klasiky, přes country až po rock. A moc rád mám velké big bandy. Slavné orchestry Glenna Millera, Jamese Lasta, Karla Vlacha…

Babouci jsou pravidelným hostem pouťových slavností v Jarošově nad Nežárkou. Letos zde hrajete v sobotu 5. července. Od dvou odpoledne do šesti večer. Jezdíte do Jarošova rádi?

P. Shýbal: Moc rádi. Ostatně jako všude tam, kde se naše muzika líbí. V Jarošově dlouhodobě spolupracujeme s paní Vlastou Nejedlou z tamní krojové družiny, která se o nás vždycky skvěle postarala. Jarošov patří k těm místům, kde tradice skutečně žijí. Početná a aktivní krojová družina je toho důkazem. My ve venkovním areálu u sokolovny, případně uvnitř ní, zahrajeme odpoledne, po nás pokaždé nastoupí nějaký bigbít a všichni jsou spokojení. A tak to má být.

- Sváťa Doseděl -