06.06.2025
Třeboň – V neděli 27. dubna přijala operátorka městské policie oznámení o pohřešované...
01.06.2025
Konstatování, že pes je nejlepší přítel člověka, není žádné klišé, je to pravda. Pes zhusta bývá...
01.06.2025
„Je spousta věcí, kterých by ještě šlo dosáhnout,“ konstatuje houslový virtuóz Pavel Šporcl. „Je...
Publikováno: 01.07.2024
Jindřichohradecký spolek Cibela byl založen v roce 2007 a od té doby pomohl nespočetnému množství domácích mazlíčků. Zdejší dobrovolníci jim nejprve bez přehánění zachránili život a pak se postarali o to, aby se dostali k lidem, kteří si jejich lásku a oddanost zaslouží. „Dnes jsme v Cibele čtyři,“ říká předsedkyně zapsaného spolku Petra Jirsová a dodává, že pro peníze tuhle práci nikdo z nich rozhodně nedělá.
Jak byste spolek Cibela charakterizovala?
P. Jirsová: Spolek Cibela se snaží pomáhat zvířátkům v nouzi. Bývali jsme útulek hlavně pro psy, ale časem převážily kočky a v současné době jsme útulek de facto už jen kočičí. Čas od času, v případě nutnosti, přijmeme i zvířata jiná – morčata, králíky atp.
Proč pejsci už ne?
P. Jirsová: Z časových a kapacitních důvodů. Fungujeme na bázi dobrovolnosti, všichni máme své zaměstnání a naše časové možnosti jsou tudíž limitovány. Pejsky zkrátka nejsme schopni řádně obstarat. Psích útulků je v regionu poměrně hodně, takže naše redukce klientely žádná tragédie není. Pro pejsky se umístění najde.
Kotce máte u Lišného Dvora při silnici na Políkno?
P. Jirsová: Ne. Tam jsou umístěny záchytné psí kotce města Jindřichův Hradec, které spravují Služby města JH. Město má i útulek kočičí, ale s těmito útulky nemá Cibela organizačně nic společného. S městským zařízením si však vzájemně vypomáháme. I při nabídce umístěných zvířat. Bezprizorním zvířátkům, nyní tedy kočkám, poskytuje Cibela azyl v domácnostech členů spolku a prověřených dobrovolníků. Kancelář ani nic podobného neprovozujeme. Spojit se s námi lze prostřednictvím e-mailu nebo telefonu. Obojí je na našich webových stránkách www.cibela.cz.
Jde vzhledem k vašemu systému umisťování říct, jakou máte kapacitu?
P. Jirsová: Maximální kapacitu máme stanovenu Státní veterinární správou, u které jsme ze zákona registrováni, ale kapacita tak, jak to myslíte vy, se neustále mění. Zaleží na tom, kolik míst v tzv. dočaskách zrovna je. A umisťování do domácností má svá pravidla, která jsou rovněž limitující. Ke kočce s koťaty další kočku s koťaty dát nelze. Některá kočka může být infekční a k ní druhou taky umístit nemůžeme. Například. Naše kapacita je hodně proměnlivá. Někdy máme v péči menší počet zvířat, než bychom mít mohli, avšak jejich skladba je taková, že přijmutí dalších v úvahu nepřichází. I když technicky vzato pro ně místo je. Důležité je rovněž to, na kolik zvířat máme peníze. Péče o každé něco stojí.
A aktuální kapacitní stav?
P. Jirsová: Pro některé případy umístění máme. Kočku s koťaty v tuto chvíli vzít nemůžeme, několik samotných koček ale ano.
Jakým způsobem se k vám kočky dostávají? A jak to bylo v minulosti se psy?
P. Jirsová: Zvířátka, která u nás končí, bývají nalezenci nebo jedinci, o něž se jejich majitelé z nějakého důvodu nemohou starat nebo se o ně starat nechtějí. Nemoc či úmrtí majitele, zvíře coby nevhodný dárek, nechtěné dědictví… V minulosti k nám zvířata čas od času umisťovala i veterinární správa, ale to už se dnes neděje. Podle nového nařízení bychom se totiž v případě takové spolupráce museli zavázat k tomu, že pokud nastane potřeba, převezmeme v podstatě neomezené množství zvířat, čehož mi schopni nejsme.
Zaujal mě termín nechtěné dědictví…
P. Jirsová: Lidí, kteří ke kočce nebo psovi přijdou tímto způsobem je poměrně dost. A někteří, když nemají komu zděděné zvíře dát, je vyhodí a opustí. Tímto jednáním sice poruší zákon, jenže jeho vymahatelnost je obtížná. Nesrovnatelně lepší je umístit takové dědictví k nám. Účtujeme si sice poplatek, jímž se člověk na nákladech na zvíře podílí, ale tento poplatek není velký a hlavně je jednorázový.
Spolupracujete s hradeckou městskou policií? Kvůli zatoulaným zvířatům?
P. Jirsová: Spolupracujeme. V rámci naší pomoci v kočičím útulku městském. Lidí, kteří se chtějí starat o bezprizorní zvířata je málo, takže se útulky takhle personálně propojují. Ale co se tuláků týče, tak ty strážníci umisťují do útulku městského a Cibelu nevyužívají. V tomto směru jsme navázali spolupráci s některými okolními obcemi, které útulek nemají, a nějaký ten tuláček se tam občas vyskytne.
Není někdy přebírání tuláka fyzicky nebezpečné?
P. Jirsová: Může být. Pár pokousání a poškrabání už jsme v Cibele absolvovali asi všichni, ale zatím jsme to vždycky přežili. (smích) Práce se zvířaty s sebou takové riziko prostě nese. Ve veterinární ambulanci, v zoologické zahradě, v psím salonu… Člověk musí být opatrný, ale zase to nesmí tak prožívat.
V jakém zdravotním stavu se k vám zvířata dostávají?
P. Jirsová: V různém. Některá jsou naprosto v pořádku, jiná jsou vyhublá, zablešená, mají svrab… Někdy jsou ale i zraněná, třeba po autonehodě. A zejména kočky dost trpí infekcemi, jejichž léčba je finančně i časově náročnější než u psů.
Něco zajisté vyžaduje zákrok nebo péči veterináře, což mnohdy nebývá levná záležitost. Cibela výdělečný spolek není. Odkud tedy na veterináře berete peníze?
P. Jirsová: Ze sponzorských darů a z nárazových příspěvků spolupracujících měst a obcí. Řadu jiných výdajů však hradíme z rodinných rozpočtů. Zaměstnance ani vlastní výplaty si dovolit skutečně nemůžeme.
Jakým způsobem sponzoři přispívají?
P. Jirsová: Někdo na transparentní účet útulku přispěje jednorázově, jiný přispívá pravidelně, na Vánoce nám formou finanční sbírky pomáhá prodejna obchodního řetězce Super zoo, která nám pomáhá i tzv. v naturáliích, věnuje nám krmivo, stelivo… Tento chovatelský sortiment dostáváme samozřejmě průběžně i od lidí. Veškeré informace pro sponzory, včetně čísla účtu, jsou na již zmíněném webu.
Nemáte, vy i další útulky, ve veterinárních ambulancích určité cenové zvýhodnění?
P. Jirsová: Pokud mám mluvit za Cibelu, tak máme. Ceny nám účtované bývají příznivější. Je to taková forma podpory od veterinárních lékařů, a my jsme za ni vděčni, stejně jako jsme vděčni za podporu všech větších i drobných sponzorů.
Když pominu útulky… Jsou veterinární ambulance připraveny i na lidi, co na zaplacení péče o své nemocné či zraněné zvíře nemají peníze? Umí udělat řekněme charitu?
P. Jirsová: Povím to takhle. Někteří veterináři jsou ochotni s člověkem se domluvit, aby dobře bylo. Splátkový kalendář, odklad platby… Určitě to ale nejde zneužívat a dělat tak, že přijdu na veterinu s tím, aby mi vyléčili psa, a po zákroku nebo ošetření řeknu, že na to nemám. A podotýkám, že když si člověk pořizuje zvíře, měl by si uvědomit, že to nemusí být jen o jeho krmení a ročním očkování. Na druhou stranu se stává, že chudší lidé jsou ke svému zvířeti štědřejší než lidé očividně movití. Jsou to někdy paradoxy.
Setkali jste se s případy týrání zvířat?
P. Jirsová: S takovými případy jsme se bohužel setkali. Zejména v době, kdy jsme přebírali psy zabavené majitelům Státní veterinární správou. Dostaly se k nám i koťata nalezená v pytli v řece, což je zacházení, které jako týrání určitě označit jde. Když se k něčemu takovému nachomýtneme a víme či alespoň tušíme, kdo je za bídný stav zvířete zodpovědný, podáváme oznámení na veterinární správu. U nalezenců se známkami týrání, kde netušíme, kdo jim ublížil, však takové oznámení valný smysl nemá.
Předpokládám, že vaší snahou je dostat zvířátka k majitelům novým.
P. Jirsová: Ano.
A jak dlouho nalezení nového páníčka trvá? Jde to nějak zprůměrovat?
P. Jirsová: Nejde. Některá zvířata jdou od nás hned po karanténě, jiná u nás setrvají měsíce, ale třeba i rok. Naši nabídku prezentujeme v novinách, na internetu a ústně mezi známými. Potenciálního nového majitele se vždy snažíme v rámci našich možností posoudit. Nechceme dávat zvířata někomu, u koho se nebudou mít dobře. Proto je nezachraňujeme. A zájemci se snažíme i poradit s tím, které zvíře je pro něj vhodné a které naopak není. Doporučuji prvotní předvýběr na našem webu, kde získáte informace o zdravotním stavu zvířete, o jeho povaze atp. Doptat se pak lze po telefonu a následně je možno domluvit si schůzku, na níž už si zvíře prohlédnete naživo.
Jde zvíře případně vrátit?
P. Jirsová: Jde, ovšem ideální to není. Ale opět… Lepší vrátit, než vyhodit. Při pořizování zvířete platí, víc než kdy jindy, dvakrát měř, jednou řež.
Co zvířata, která nikdo nechce? Zůstanou u vás na dožití?
P. Jirsová: I to se stává. Na zadní část těla ochrnutý inkontinentní dvanáctiletý pejsek Žolík je u nás už čtvrtým rokem a nejspíš u nás zůstane až do konce. Nevadí. Máme ho rádi a je prostě náš.
- Sváťa Doseděl -