...další články

Igor Bareš o sobě jen pro Žurnál

Narodil jste se v Olomouci. Kdy jste hanáckou metropoli opustil?

I. Bareš: Olomouc jsem vlastně neopustil nikdy. Po rodičích tam mám rodný dům a čas od času se tam vracím i pracovně. V Olomouci jsem hrál v době, kdy jsem byl tzv. na volné noze nebo jsem v Praze prožíval období, které bylo existenčně nejisté. Než jsme s manželkou po odchodu z Národního divadla zakotvili v Divadle na Vinohradech, hostoval jsem v Brně a vracel se tak na místo, kde jsme se se ženou poznali. A protože je Brno sto kilometrů od Olomouce, stal se můj rodný dům mou základnou.

Po maturitě na střední zemědělské škole se z vás stal zootechnik, ale toto povolání jste nikdy nevykonával. Proč? Co vás přivedlo ke studiu herectví na brněnské JAMU?

I. Bareš: Velmi intenzivně jsem se věnoval amatérskému divadlu a ještě s jedním kamarádem jsme se domluvili, že to na JAMU zkusíme. Kamarád neuspěl, já ano. Ale pokud by se mi to nepovedlo napoprvé, druhý pokus by se nekonal. Natolik zásadní to pro mě nebylo. Prostě jsem to zkusil a ono to vyšlo.

V dětství jste přitom chtěl být lesníkem nebo pracovat v zoologické zahradě…

I. Bareš: Kdybych býval neuspěl u příjímacích zkoušek na JAMU, studoval bych vysokou školu zemědělskou nebo lesnickou. Pracovat v zoologické zahradě, případně být lesníkem, to by se mi líbilo, ale že bych byl zootechnik v zemědělském družstvu, to si vůbec neumím představit.

Prošel jste řadou významných divadel. Angažmá jste postupně přijal v Divadle bratří Mrštíků, v Mahenově divadle, v Národním divadle v Brně, pak i v Praze a od roku 2015 jste členem ansámblu Divadla na Vinohradech. Plus hostování v divadlech dalších. Proč jste renomované velké scény opouštěl?

I. Bareš: Velké scény jsem měnil zhruba po deseti letech, což je doba během níž se člověk tak trochu vyčerpá a nakonec pojme naději, že na jiném místě ho čeká něco nového. Často to ale dopadne tak, že ho nic moc nového nepotká. I v divadle se věci opakují. Základní dějové prvky taky. Narození, smrt, láska, nenávist, nevěra, zrada… Mění se vlastně jenom kostýmy, osvětlení či doba v níž se příběh odehrává. Divadlo je do jisté míry stereotypní záležitost. A pokud herec nenarazí na něco výjimečného, dělá v podstatě pořád to samé. Rutina, dalo by se říct. Co se mých divadelních přechodů týče, vždycky k nim došlo na základě oslovení ze strany divadla. Jsem konzervativní tradicionalista a nikdy se nikam necpu. Všechna divadla, v nichž jsem přijal angažmá, byly instituce, jež se většinou chovaly tradičně. Když se objevilo něco, co z tradičního pojetí vybočovalo, snažil jsem se tomu vyhnout.

Říkáte, že jste vděčný za to, že nejste herec na volné noze. Proč? Upřednostňujete jistotu?

I. Bareš: Dá se říct. A několikrát už se mi to vyplatilo. Z existenčních důvodů. Například během covidového období. Mnozí moji kolegové na volné noze, měli tehdy opravdu velké problémy. My, kteří jsme byli v úvazku, jsme sice nehráli, ale plat jsme přesto pobírali. Byli jsme zkrátka zaměstnanci a epidemie se nás z finančního hlediska netýkala. Jsem stájový typ a vyhovuje mi to. Na druhou stranu nejsem kolektivní typ. Od herce to asi bude znít divně, ale nemám příliš rád kolektivní umění. Proto jsem si párkrát vyzkoušel monodrama, tedy divadelní představení jednoho herce, a nezřídka hraju jen v tandemu se svojí manželkou. Někdy herec hraje s kolegy, s nimiž v civilním životě nenajde společnou řeč, ale tohle divák nesmí poznat. Takže abych to shrnul – jsem rád zaměstnán v kolektivu, ale kolektivu se vyhýbám.

V minulosti jste byl nominován na Cenu Thálie za roli v inscenaci Zločin a trest a za roli Hamleta jste byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Obojí jsou klasická díla. Hrál jste i v dalších klasikách. Běsi, Bratři Karamazovi, Maryša, Král Lear, Pygmalion… Čím to, že tyhle staré kusy stále žijí a pořád mají lidem co říct?

I. Bareš: Předesílám, že tohle vše jsou tituly, které by člověk měl znát a návštěvou divadla by si měl ověřit, jestli je zná dobře. A pokud zjistí, že ano, mělo by to pro něj být potěšující. Jestliže režisér vymyslí úpravu díla, která diváka zmate, není to dle mého názoru dobře. A vámi zmíněné divadelní kusy a jim podobné by takto upravovány být určitě neměly. Jsou to instituce, které by se měly zpracovávat tradičně. Avantgarda je v pořádku, ale ne v těchto případech. Většinového diváka taková úprava přinejmenším rozladí. A proč tyto hry mají lidem pořád co říct? Protože jsou o problémech, co přetrvávají věky. Dodnes. Neustále se opakují. Jen v jiných kulisách a v jiných historických souvislostech.

Píší se i v současné době hry s takovouto životností?

I. Bareš: To ukáže čas.

Vaší manželkou je herečka Antonie Talacková. Seznámili jste se v divadle? A kolika hrami jste společně prošli?

I. Bareš: Ano seznámili jsme se při práci. Tonička nastoupila do Mahenova divadla ještě coby studentka a já byl čerstvě rozvedený a měl tedy volné pole působnosti. Náš vztah začal být brzy intenzivnější, jenže já pak odešel do Prahy a ona zůstala v Brně. Naše cesty se znovu spojily ve Zlaté kapličce, v Národním divadle v Praze. A těch společných titulů bude zhruba patnáct nebo dvacet. Spočítané to nemám.

Hraje se vám spolu dobře?

I. Bareš: Skvěle. Jsme od sebe o čtrnáct let. Mě bude šedesát a mozek už je kapku opotřebovaný. Vysvětlím, proč to říkám. Inscenace Na křestním jméně záleží, s níž tady dnes jsme, vznikala poměrně bolestivě. Jsem zvyklý zkoušet krátkodobě, ale zato intenzivně. V tomto případě se však zkoušení vleklo a mezi zkouškami byly i několikadenní pauzy. A já během těch pauz často zapomněl, co jsme udělali posledně. Moje žena ovšem nikoliv. Což není všechno. Tu hru se naučila celou, včetně mojí role a tu někdy v rámci dialogu přebírá. Jinak řečeno, sama si položí mou otázku a pak na ni odpoví (smích). A musí to udělat tak, aby to divák vůbec nezaregistroval.

Jak byste vaši manželku charakterizoval?

I. Bareš: Je krásná, talentovaná, skromná, pokorná a extrémně organizačně schopná. Nemá ráda sebe v divadle, má ráda divadlo v sobě. Přál bych jí víc příležitostí. Jede na sto procent.

Říkáte o sobě, že jste nepraktický a nic neumíte. I když posečete trávník, vaše paní to po vás musí opravit.

I. Bareš: Je to tak. A každý technický problém bere jako výzvu. O řešení se nejdřív pokusí sama a teprve když zjistí, že to nejde, povolá odborníka. Já jsem úplně mimo hru. Skutečně neumím nic. Ona spraví věci, které já bych spravit rozhodně nedokázal.

Je pravda, že když jste byl doma sám a měl vyndat prádlo z pračky, musel jste zavolat opraváře, aby vám pračku otevřel?

I. Bareš: Je to pravda. Když pračka doprala a já chtěl otevřít její buben, nevěděl jsem jak. Chvíli jsem to rval silou, páčil jsem to nožem, ale nic. Dvířka bubnu nepovolila. Tak jsem usoudil, že se nedá nic dělat a přivolal opraváře. Chlap přijel, sáhl do pračky, něco tam zmáčkl a dvířka bubnu se otevřela. Ten člověk se na mě podíval, jestli si jako nedělám srandu nebo jestli to není skrytá kamera, a velice pomalu pronesl: „Jsem v roz-pa-cích.“ Já mu poděkoval, načež on ať mu neděkuju, protože mu za ten výjezd dlužím šestnáct stovek.

Vrátím se k tomu, co vám jde naopak velmi dobře. Do širokého povědomí jste se dostal díky filmu Výlet z roku 2002, byl jste tu nominován na Českého lva. A od té doby jste hrál ve spoustě filmů i televizních seriálů. Divadlo a film, respektive televize… Lze říct, že je pro vás něco z toho důležitější nebo že vás to víc baví?

I. Bareš: S filmem se nezřídka dostanete na místa, na která byste se normálně nedostal. Divadlo může být skutečné umění. A televizní seriály? Občas jsem přijal roli v nějakém tom studiovém, já jim říkám papundeklové, ale tyhle seriály jsou v podstatě jen strojky na prachy. Řekl bych, že preferuji práci před kamerou, zejména když dílo žánrově trochu vybočí. Jako příklad můžu uvést komediální seriál Osada. Takovéto zhruba deseti, patnáctidílné seriály navíc nevznikají v tak zoufalém tempu jako nekonečné seriály papundeklové a točí se v exteriérech.

Dle vás občas něco natočíte hlavně proto, aby bylo na složenky. Televizní seriály jsou asi právě ten případ, že?

I. Bareš: Ano. Některé. Seriál Horákovi, v němž jsem hrál, se točil v době, kdy jsem nastoupil do Národního divadla v Praze. A když jsem v divadle požádal o volno na natáčení toho seriálu, tehdejší šéf divadla Michal Dočekal to absolutně nechápal. Řekl mi, že tomu nerozumí. Jdu do angažmá v Národním a přitom budu točit takovou blbost. Zajímavé je, že lidi na tenhle seriál dodnes vzpomínají a při jeho letních reprízách ho sledují. O seriálu Pojišťovna štěstí platí totéž. Byl to první původní seriál televize Nova a zaznamenal obrovský divácký úspěch. Při premiéře se na každý díl dívalo více než čtyři miliony diváků. Neskutečné.

Hrál jste i v často reprízovaném seriálu Četnické humoresky.

I. Bareš: Ano, ale to je úplně jiná liga. Četnické humoresky byly svého času vlajkovou lodí brněnského studia České televize. Tehdy se natáčely televizní inscenace a herci se v nich točili pořád dokola. Ale Antonín Moskalyk, který ten seriál režíroval, byl takový perfekcionalista, že nechtěl, aby se „jeho“ herci objevovali i někde jinde. Takže ten, kdo dostal výraznější roli v Četnických humoreskách, měl v brněnské televizi na delší čas utrum. Já jsem hrál v sedmém díle a v brněnské televizi jsem pak proto asi sedm let nic nenatočil. Mimochodem, Moskalyk nechtěl ani aby se v seriálu opakovali komparsisté!

Zmínil jste Českou televizi. Co říkáte na vládní záměr zrušit koncesionářské poplatky?

I. Bareš: Vždycky jsem byl apolitický člověk, ale to, co se momentálně děje na naší politické scéně, ani mě nenechává chladným. A zrušení koncesionářských poplatků k tomu patří. Připadá mi to jako naprosto zbytečný krok. Na zaplacení televize a rozhlasu snad máme všichni, ne?

Vaší další činností je práce v rozhlase a načítání audioknih a rozhlasových her. Jedná se o zásadní část vašeho profesního života?

I. Bareš: Rozhodně ano. Když mě při mé osobní četbě něco zaujme, často se o to chci s někým podělit. A audiokniha je forma, která osloví nejvíc lidí. V různých nakladatelstvích se mi občas podaří prosadit k načtení i něco, co oslovilo mě. Nebývá to jednoduché, nakladatelství mají svůj plán, ale jak říkám, občas se zadaří. Posluchače se mi takto podařilo seznámit třeba s Jaroslavem Havlíčkem. Tento autor zemřel mlád před koncem druhé světové války a napsal takové věci jako jsou Petrolejové lampy nebo Helimadoe. Psal i povídky, které jsou dekadentní a mnohdy morbidní a drastické. A jejich výbor jsem natočil jako audioknihu. Další, kdo mě velmi zaujal, je Vladimír Körner, autor Zániku samoty Berhof. Hrál jsem i ve filmovém ztvárnění jeho děl Krev zmizelého a Post Bellum 1866. Je mu šestaosmdesát, známe se, tykáme si a já si našeho přátelství nesmírně považuji. Mám doma celé jeho dílo a jednou mě napadlo, že bych je mohl převést do audioverze. Nyní už je natočeno pět titulů a teď v únoru by měl vyjít další, Anděl milosrdenství.

Divadlo, film, televize, audioknihy… Odpočíváte vůbec?

I. Bareš: Přiznám se, že jakmile mám delší dobu – tři, čtyři dny – volno, začnu být nervózní. Ale když už to volno mám, rád sleduji filmy, které mě právě kvůli mému pracovnímu vytížení minuly. Vracím se tedy o pár let zpátky a pouštím si filmy, co jsem tenkrát neviděl. I to je můj odpočinek.

Máte chalupu, doslova na samotě u lesa. Práce na ní je taky relax?

I. Bareš: Práce na chalupě? Vždyť já tam nesmím nic dělat! To je jak s tím zmíněným trávníkem. Cokoliv udělám, musí se po mě předělat. Jsem připuštěn maximálně na hrubou práci. Když nám přivezou dřevo a vysypou je před vrata, já vezmu kolečko, dřevo odvozím do garáže a tam je vyskládám. Ale i tak přijde manželka a začne mi pomáhat, aby dřevo bylo vyrovnáno tak, jak má být. Za naši chalupu může můj nebožtík tchán. Býval námořníkem a byl mimořádně zručný. Chalupu vyloženě vypiplal z ruiny. Vyženil jsem chalupu, na níž už nebylo potřeba dělat nic.

Tchán… Když si vás vaše tehdy budoucí paní přivedla poprvé domů, váš budoucí tchán z vás prý dvakrát nadšený nebyl.

I. Bareš: No jasně že nebyl! On byl zvyklý pořád něco dělat, v podstatě žil vestoje. Ráno vstal, oblékl se do pracovního a šel něco kutit. A já, když jsem tam přijel, tak jsem si sednul a sedět zůstal. Načež on šel za svou dcerou a nechápavě povídá: „Koukni se na něj! On sedí! Jak je to možný? Proč něco nedělá?“ Naše cesta k sobě byla trnitá a vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Na fotkách z naší svatby působí tchán dost sklesle, možná až vyřízeně. Ale já tomu rozumím. Jediná dcera je herečka, on z ní chtěl mít něco jiného, a vezme si taky herce. Naše povolání mu prostě přišlo nepochopitelné.

Váš kolega Jan Přeučil sbírá klobouky. Vy prý sbíráte vycházkové hole?

I. Bareš: Pár jich mám. Ale já toho sbírám mnohem víc. Vlastně skoro všechno. Říkám, že nejsem sběratel, nýbrž sběrač. Hromadit ty krámy mě prostě baví. Konkrétní nebudu, aby nás někdo nevykradl. (smích) Pro mě se moc dobře nakupují dárky. Ať mi manželka koupí cokoli, v podstatě vždycky se trefí.

Léta bojujete s Crohnovou chorobou. Co to vlastně obnáší?

I. Bareš: Je to už sedmadvacet let. Víte, v čekárnách u lékařů se potkávám s lidmi, kteří touto chorobou trpí taky, a já vidím, že jsou na tom často mnohem hůř než já. Forma, která postihla mě, patří mezi ty lehčí. Jsou lidi, kteří musí mít vývod, přežívají díky umělé výživě atp. Nic z toho mě naštěstí nepotkalo. Nedokážu si představit, jak bych v opačném případě fungoval. Tato choroba se mimo jiné projevuje úpornými průjmy. Jsem v tomto ohledu velmi upřímný, prostě to tak je. Dodržuji zásadu, že když mě čeká divadelní představení, tak předtím nejím. Je to jediná možná cesta. Kdybych teď šel na večeři, nemůžu na jeviště. Říká se, že na jevišti se dá zapomenout na všechno. Omyl. Na tohle ne. Svůj problém musím mít na zřeteli i když jsem někde ve městě, když někam jedu vlakem… Je to limitující.

Je zdravotní péče o vás náročná?

I. Bareš: Moje nemoc byla dost dlouho v klidu, ale pak to začalo nanovo, to už jsem byl v Praze. Ujal se mě profesor Martínek z vojenské nemocnice. Od té doby několikrát změnil působiště a já putuji s ním. Naordinoval mi tzv. biologickou léčbu, již v současné době podstupuji jednou měsíčně. Zjednodušeně lze říct, že hodinu ležím pod kapačkou a po té hodině jsem doslova jako znovuzrozený. Není to placebo, funguje to. V mém případě, vážím 100 kilo, stojí ta hodina 75 tisíc korun, ale naštěstí to zatím hradí zdravotní pojišťovna. O této léčbě hodně lidí neví a mnozí lékaři ji před pacienty tají, aby pojišťovnu finančně nezatěžovali, což je tristní.

Na závěr veseleji. Známe vás spíše bez vousů, ale teď máte plnovous. Je to kvůli nějaké roli nebo jde o změnu image?

I. Bareš: Řekl jsem si, že to zkusím. Plnovous už jsem nosil, měl jsem i kotlety a knír, vypadal jsem jako pornoherec z NDR. Takže teď vypadám takhle. Až mě to přestane bavit, vousy půjdou pryč. A pryč půjdou i pokud dostanu roli, která bude vyžadovat představitele s vizáží seriózně vyhlížejícího bezvousého pána. Ale ať si mě pak oholí sami. Holič je drahý a já jsem z Moravy, šetřím každou korunu.

– Sváťa Doseděl –