...další články

Igor Chmela: Důležité je být ve správný čas na správném místě a potkat ty správné lidi.

V internetové encyklopedii se o vás píše: herec, muzikant, fotograf, textař, moderátor a dabér. Co z toho vás dnes nejvíc vystihuje?

I. Chmela: Jednoznačně herec. Jak divadelní, tak filmový, respektive televizní. A někdy je toho opravdu hodně. Když se natáčení nahromadí, do toho zkoušení v divadle, zájezdová představení… Pak ale přijdou období, kdy nic nenatáčím, třeba i půl roku, a to to pak mám režim volnější.

Které herectví preferujete?

I. Chmela: Určitě to divadelní. Věřím, že většina mých kolegů by odpověděla stejně. Seriály děláme často kvůli tomu, že se tím dá vydělat víc peněz. Ne proto, abychom se tam nějak umělecky etablovali. Nechci ale házet všechny seriály do jednoho pytle. Jsou samozřejmě i seriály kvalitní. Když je dobrý scénář, dobrý režisér a dobré obsazení, výsledek může být skvělý. Jako příklad mohu uvést seriál Bratři a sestry. Paradoxně měl nízkou sledovanost a skončil tudíž předčasně. Trh se změnil. Jsou tu různé streamovací platformy a ty televizím značně konkurují.

Vystudoval jste železniční průmyslovku. Když jste na tu školu nastupoval, byl jste tím oborem nepolíben?

I. Chmela: Absolutně. Šel jsem sem jelikož mě nepřijali na stavební průmyslovku v Ostravě. Nabízelo se mi několik jiných škol a železniční průmyslovka v Letohradě byla mé primární volbě nejblíž. Absolvoval jsem zde stavební obor.

Říkáte, že váš život je sledem náhod. Opravdu moc neplánujete?

I. Chmela: Ono je to tvrzení trochu vytržené z kontextu. Pochopitelně plánuju. Jinak bych ani nemohl dělat to, co dělám. Nemohl bych mít rodinu, divadlo... Bez plánování to nejde. Už dnes třeba vím, že 27. května 2027 budu hrát konkrétní představení v konkrétním městě. Myslel jsem to tak, že podstatné věci v mém životě přišly tak nějak samy. Náhodou. Třeba partnera si nenaplánujete. Musíte ho potkat. A náhody ovlivnily i můj profesní život. Herec se může v oboru sebevzdělávat sebevíc, ale když ve správný čas na správném místě nenarazí na ty správné lidi, není mu to nic platné. Určitě existuje spousta výtečných herců, kteří jen neměli štěstí a neuchytili se. Tato profese je hodně nemilosrdná.

Po střední škole jste pracoval jako traťový dělník. Byla to tvrdá škola života?

I. Chmela: Strávil jsem tam asi dva roky a škola to byla. Potkal jsem zde dost zajímavých lidí. Někteří z nich byli i na okraji společnosti, včetně bývalých trestanců. Byla to fyzicky náročná práce, v podstatě na úrovni práce kopáče. Vzpomínám na tu dobu s jistou nostalgií, ale bez sentimentu. Vracet bych se tam fakt nechtěl.

Na vojně jste potkal svého budoucího kolegu herce Martina Fingera. Dá se říct, že to rozhodlo o vaší budoucnosti?

I. Chmela: Ano. To je právě jedna z těch náhod, o nichž jsem mluvil. Nebýt toho, že Martin narukoval do téhož útvaru jako já, kdoví, kterým směrem by se moje cesta ubírala. Spřátelili jsme se a po vojně jsme spolu nastoupili na DAMU.

Nebál jste se tehdy, že mezi absolventy konzervatoře budete outsider?

I. Chmela: Určité obavy jsem měl, to je pravda. Chachar z Ostravy se najednou dostane do Prahy, notabene do uměleckého prostředí, mezi známé herce… Několikrát mě napadlo, že jsem někde, kde nemám co pohledávat. Ale dobře to dopadlo. Většina lidí mě tam přijala mile. A těm opravdu ostříleným bardům, třeba v Národním divadle, jsem se z přirozeného ostychu spíš vyhýbal.

Kromě Národního divadla jste účinkoval i v Dejvickém divadle nebo v Divadle Na zábradlí. Co vám to „kolečko“ dalo?

I. Chmela: Řadu zajímavých setkání a spoustu zkušeností. Zní to banálně, ale tak to prostě je. Tohle byla skutečná herecká škola.

S manželkou Janou Janěkovou, Davidem Prachařem a Lindou Rybovou jste založili Divadlo Verze. Je to dnes vaše umělecká rodina?

I. Chmela: Ano. Známe se dlouho a Divadlo Verze provozujeme tuším čtrnáct let. A v jiném divadle nehraju.

Jste soukromé divadlo. Jak jste zvládli covid?

I. Chmela: Bylo to náročné. Ale naštěstí ne tak jako pro soukromá divadla, která fungovala v pronajatých prostorách. Divadla nehrála, ale nájem běžel. Jsem rád, že je ta doba za námi.

Dost herců konstatuje, že covid profesně přežili díky televizním seriálům, které se točit nepřestaly.

I. Chmela: Je to tak. Na rozdíl od divadel, tvorba televizní zábavy pokračovala. S určitými omezeními, ale přece. Nezapomenu na neskutečný výrok jednoho z tehdejších vrcholných politiků. Řekl, že divadla můžou mít otevřeno a herci mohou hrát, ovšem bez diváků. To nevymyslíš.

Máte rád chytré inscenace. Podle čeho je vybíráte?

I. Chmela: Vybrat dobrou hru je těžké. Vybírání se většinou ujímá moje žena. Obnáší to přečtení desítek her. Ta pravá musí podráždit divákovu bránici a musí mu taky něco sdělit. Zábava, ale ne plytkost. Vítáme, když hra není jen o vztazích, ale otevře i nějaké zajímavé téma, jež lze inscenačně rozvinout.

U dnešní hry Rozptýlení jste autorem, režisérem i hercem. Jak taková kombinace na jevišti funguje? Má nějaké výhody nebo naopak úskalí?

I. Chmela: Mám dojem, že to má hlavně ta úskalí. Sedět na třech židlích není žádný med. Zajímavá zkušenost, ale znovu už bych do toho nešel.

Ve druhé části představení vidí diváci film Barcarole. Propojení divadla a filmu asi není zcela běžné?

I. Chmela: Není. Ale dnes diváci film neuvidí. Někteří pořadatelé se toho konceptu obávají. A ti místní zjevně taky. Přitom je to úplně jednoduché. První půlka představení je divadlo a po pauze následuje projekce našeho krátkého filmu. Film se odehrává v domově důchodců, je mírně melancholický a trvá pětatřicet minut. Nicméně jsme komerční divadlo, a pokud si pořadatel film nepřeje, přivezeme jen inscenaci. Hra sice byla psána s tím, že na ni naváže film, ale snadno obstojí i sama o sobě.

Lidi si vás pamatují i z filmu Ostravak Ostravski. Pocházíte z Ostravy. Pomohlo vám to při natáčení? S ostravským přízvukem jste asi problém neměl…

I. Chmela: Určitě mi to pomohlo. Jistá autenticita tam byla. (smích) Nevím, jestli to takhle naplno můžu do tisku říct, jenže ono to jinak než naplno říct nejde, tak pardon. Při jednom mejdanu jsem narazil na chlapa, co už byl poměrně slušně upravený alkoholem a ztěžklým jazykem mi povídá: „Pyčo, jak může Pražak hrat Ostravaka?“ A já na to: „Ja su Ostravak, pyčo.“ Z Ostravy už jsem dlouho pryč, ale jak říká Jarek Nohavica, je to region rázovitý. Člověku zůstane zažraný pod kůží.

Mnoho diváků si vás spojuje s improvizační show Partička. Dá se improvizace naučit, nebo tu schopnost musí mít herec v sobě?

I. Chmela: Myslím, že herec-improvizátor může cvičit pohotovost, soustředění i vnímavost, ale něco v sobě mít musí. Podotýkám však, že Partička není klasická improvizace jako třeba Stand Up, kde aktér skutečně čistě improvizuje. Partička je formát lidové televizní zábavy, témata pro nás nejsou překvapením, známe je a jako čirá improvizace to mnohdy jen působí.

Je Partička dobrá partička?

I. Chmela: Řekl bych, že ano. Nehádáme se a ponorkovou nemocí netrpíme. A to už to taky táhneme odhadem patnáct let.

Během covidu jste krátce pomáhal v domově seniorů. Absolvoval jste i pečovatelský kurz. Dalo vám to něco?

I. Chmela: Uvědomil jsem si, jakou mají pečovatelky těžkou práci. Byl jsem tam tři nebo čtyři dny a během nich mi došlo, jaká dřina to je. A bylo to náročné i psychicky. Před lidmi, kteří tuhle práci vykonávají, klobouk dolů.

Když se ohlédnete za svým životem - od železnice přes vojnu až po divadlo a televizi - co byste dnes poradil svému takřka osmnáctiletému synovi?

I. Chmela: Co? Poraď si sám. V Ostravě se říká, že každý si ten vagon uhla musí narubat sam. Ale neberte mě úplně vážně. Pokud bude potřebovat radu do dospělého života, může se na mě kdykoli obrátit. Budu-li vědět jak, rád mu poradím. Jen pozor na rady nevyžádané. Za takové bývá člověk zpravidla po zásluze potrestán.

– Sváťa Doseděl –