Jiří Zimola: Odklon náklaďáků z města je bez silničního obchvatu nereálný.

01.04.2024

Téma východního obchvatu Nové Bystřice je po čase opět na stole a je kolem něj poměrně rušno....

[přečtěte si celý článek]


Zdeněk Izer exkluzivně pro Žurnál

01.04.2024

„Hodně fórů mám od kamarádů,“ říká vytrvale populární bavič Zdeněk Izer (58). „Stačí se potkat...

[přečtěte si celý článek]


Nalitý a neosvětlený, šlohnul kolo a boural

07.03.2024

Stará Hlína – Hodinu a čtvrt před půlnocí 5. února došlo k dopravní nehodě na silnici mezi Třeboní...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Magdalena Reifová exkluzivně pro Žurnál

Publikováno: 01.02.2024

Roztomilá holčička ve slamáčku z legendárního filmu Páni kluci, uječený hlas hubaté Fran, alias chůvy k pohledání, či energická Majda z televizní Kouzelné školky. Jednotícím prvkem toho všeho je jedno jméno – Magdalena Reifová. Filmová i divadelní herečka, moderátorka, dabérka, zpěvačka a časem prověřená bavička dětí je permanentně pracovně vytížená žena a jak sama říká, děti i práce s nimi a pro ně ji pořád nesmírně baví. Minulý měsíc, v hektickém předvánočním období, si tato sympatická dáma udělala čas i na nás a poskytla nám exkluzivní interview.

Jste Magdalena, ale v povědomí lidí jste prostě Majda. Předpokládám, že je tu souvislost s Majdou z dětského televizního pořadu Kouzelná školka, je to tak?

M. Reifová: Ano. Jsem Magdalena, ale děti mi brzy začaly říkat Majda, samozřejmě podle Majdy televizní, a už to tak zůstalo.

Vaše první opravdu výrazná role přišla v roce 1975 s filmem Páni kluci. Ten film byl trhák a oblíbený zůstal dodnes. Jak jste se tam vlastně dostala? Uspěla jste v konkurzu?

M. Reifová: Dalo by se říct. Tvůrci filmu si mě našli ve škole. Stejně jako všechny ostatní představitele dětských rolí. Do prvního kola vybrali po celé republice asi sedmnáct set dětí, z nichž posléze vykrystalizovaly ty, které hrály onu základní dětskou partu. Prošla jsem řadou dalších výběrových kol, až jsem se dostala do výběru nejužšího a nakonec byla i vybrána.

Ten film se opravdu povedl. Známé dobrodružství Toma Sawyera situované do Čech, skvělé herecké obsazení, parádní exteriéry i scénář, hudba Petra Hapky… Jak se něco takového přihodí? Shodou šťastných okolností?

M. Reifová: Ano, všechno se tam skvěle sešlo, zapadlo to do sebe a zafungovalo. Filmů jsem pak natočila spoustu, takže vím, že tak, jak to vyšlo ve filmu Páni kluci, to vyjde jen málokdy. Všichni si vyhovovali, na place byla bezvadná nálada a výsledek tomu odpovídal. Kdybyste slyšel Jirku Lábuse, ten o tom filmu přímo básní.

No jasně, padouch Lábus! Nůžký, nóžé… brousím.

M. Reifová: Přesně! (smích)

Myslíte, že by takový dětský film, který si zamilují i dospělí, mohl vzniknout i dnes?

M. Reifová: Nebuďme takoví škarohlídi. Krásné dětské filmy, co se líbí i rodičům, vznikají pořád. Sice ne často, ale občas se zadaří. Já mám moc ráda třeba Anděla Páně. Současnou tvorbu pro děti určitě nezatracuju. Nabídka je každopádně obrovská a kvalita se v tom množství zkrátka hledá hůř.

Letos 20. listopadu zemřela paní Zdena Hadrbolcová (86), která s vámi ve filmu Páni kluci hrála. Setkaly jste se pak ještě někdy? Myslím profesně?

M. Reifová: Bohužel ne. Ale chodila jsem se na ni dívat do divadla Na okraji. Byla to úžasná herečka a já ji zbožňovala a obdivovala.

Po filmu Páni kluci následovaly filmy další, taky velmi úspěšné. Jak se točí rozmarýny, Brácha za všechny peníze, Leť, ptáku, leť, seriál Tajemství proutěného košíku… Byly tyto vaše úspěchy důvodem toho, že jste se rozhodla jít na konzervatoř a stát se herečkou?

M. Reifová: Jak se to vezme. Původně jsem podvědomě tíhla k něčemu jinému. Chtěla jsem jít ke koním nebo na keramickou průmyslovku v Bechyni. Jenže jsem ze všech stran poslouchala, že když takhle intenzivně a vcelku úspěšně hraju, měla bych se alespoň pokusit přihlásit na konzervatoř. Což jsem pod tím mírným tlakem učinila a kupodivu uspěla. Ale začátky na konzervatoři byly poměrně krušné.

Řekla jste, že jste původně chtěla pracovat s koňmi. K těm jste se dostala ve filmech Jak se točí rozmarýny a Brácha za všechny peníze. Tam jste si zajezdila.

M. Reifová: Ano. Kvůli těmto natáčením jsem musela chodit do jízdárny a jízdě na koni se učit, což bylo naprosto senzační. Chytlo mě to natolik, že jsem tam jezdila i nad rámec filmaři zaplacených povinných hodin a říkala si, že tohle je ten pravý život. To mi bylo čtrnáct.

Zůstaňme ještě před konzervatoří. Od seriálu Jana Eyrová jste šla z role do role. Jak se vám dařilo kloubit hraní se školou? Neměla jste s tím problémy?

M. Reifová: Ve škole jsem fakt moc nepobyla. Někteří učitelé z toho nadšení nebyli a žádné velké úlevy jsem rozhodně neměla. Učila jsem se však poměrně dobře a problémy v podstatě nenastávaly. Mnozí spolužáci mi můj život, spojený s vytrvalou školní absencí, záviděli, ale viděli jej jen z jednoho úhlu. Hraní bylo nezřídka náročné a učivo jsem musela dohánět doma.

Z výčtu vašich početných rolí vyplývá, že v drtivé většině hrajete ve filmech či seriálech pro děti a mládež. Nikdy vám to zaškatulkování nevadilo?

M. Reifová: Víte, já později měla i role dospělé. Natočila jsem třeba film Jen o rodinných záležitostech režiséra Jiřího Svobody s Martou Vančurovu, Jiřím Bartoškou a Jaromírem Hanzlíkem v hlavních rolích. Ale shodou okolností jsem se časem opět přesunula do sféry tvorby pro děti. S Alešem Cibulkou jsem moderovala zeměpisnou soutěž Baťoh a potom jsem dostala nabídku dělat v televizním pořadu Kouzelná školka. Pravda je, že když jsem na to kývla, absolutně jsem netušila, že se této práci budu věnovat následujících pětadvacet let. Ale abych odpověděla na vaši otázku… Ne, nikdy mi to nevadilo.

Jste i herečka divadelní. Ve kterém divadle vás můžeme vidět?

M. Reifová: Momentálně v žádném. Ale s kolegou Petrem Vackem máme zájezdní divadelní představení pro děti, takže k vidění jsem ledaskde po celé republice. Dětem se to moc líbí a nás oba to baví taky.

A vaše divadelní minulost?

M. Reifová: Hrála jsem v Hudebním divadle Karlín, v Divadle E. F. Buriana a chvíli jsem pobyla v Ypsilonce, v divadle Sklep a také v Semaforu. A byla jsem i členkou Divadelní společnosti Háta Olgy Želenské.

V Hudebním divadle Karlín jste svého času účinkovala i v muzikálu Hello, Dolly, kde jste prokázala i svůj talent pěvecký…

M. Reifová: A ještě v muzikálu Prezidentem snadno a rychle. Tam exceloval Jiří Langmajer.

Natočila jste tuším dvanáct hudebních cédéček, že?

M. Reifová: Ano, ale jedná se zase o písničky pro děti. Hudbu složila Hana Navarová a texty napsali Jan Vodňanský a pár kamarádů z divadla Sklep. Tamní skvělí muzikanti se ostatně podíleli i na nahrávání.

Jste i dabérka.

M. Reifová: Spíš jsem bývala, dnes už se dabování moc nevěnuju.

Nicméně například váš hlas, propůjčený chůvě Fran Fine z amerického sitkomu Chůva k pohledání, je nepřekonatelný.

M. Reifová: Tenhle konkrétní dabing už mi asi nikdo neodpáře. Sitkom Chůva k pohledání měl neskutečné množství dílů a dabování představitelky hlavní role bylo pro mě dost náročné. Herečka Fran Drescherová tak nějak podivně ječí a při jejím dabování bylo třeba najít hranici toho jekotu, aby byl pro české diváky únosný. Ječet jsem ale samozřejmě musela, jinak by to bylo o ničem, takový hlas k té roli prostě patří.

Nebývala jste po takovém dni v dabingovém studiu doslova vyječená?

M. Reifová: (smích) Ale ne! Když na to přijde a rozčílím se, ječím vlastně podobně.

Vaší velmi viditelnou aktivitou je již zmíněný televizní pořad Kouzelná školka. Je hraní pro děti v něčem specifické?

M. Reifová: Hraní pro děti je v každém případě výzva, ale většinou to bývá i radost. Já jsem odjakživa hravá až infantilní, takže mi to potíže nedělá. Kdyby tomu bylo opačně, nevydržela bych v Kouzelné školce čtvrt století. Ráda si hraju, i když nemusím. Jen občas marně hledám parťáky.

Dětí tedy po těch letech plné zuby nemáte?

M. Reifová: Kdepak. Ani v práci, ani doma. Mám dvou a půl letého vnoučka a zahrada na naší chalupě se přes léto změnila na mateřskou školu. Místní děti i ty, co do vsi přijely na prázdniny, se u nás shlukovaly a já jejich rodičům musela vysvětlovat, že mi to vůbec nevadí. Děti se od nás akorát občas vracely kapku esteticky upravené. Pomalované, zablácené a tak podobně. Umýt už si je museli rodiče sami.

Nedávno jste oslavila šesté kulatiny. Jaká šedesátka je?

M. Reifová: Na věku až tak nesejde. Důležité je, aby člověku sloužilo zdraví, mohl se hýbat a věnovat se činnostem, které ho baví. Moje šedesátka je naprosto fajn.

Pořád si zachováváte neuvěřitelně mladistvou vizáž. Čím to je? Životosprávou?

M. Reifová: Tak životosprávou to není zcela určitě. Dokonce bych řekla, že v tomto směru dělám všechno opačně, než bych dělat měla. Mé tělo, můj chrám mým krédem vážně není. Za což se svému tělu omlouvám. A vrcholem mojí kosmetické péče je Nivea a kartáček na zuby. (smích) Do kosmetických salonů nechodím a na plastické operaci jsem pochopitelně nebyla nikdy. Ale můžu říct, že někdy mi byl můj mladistvý vzhled spíš na obtíž. Vzpomínám si, že když jsem byla bezmála ve třiceti letech potřetí těhotná, kdosi mě nechtěl v autobusu pustit sednout s tím, že si mě máma měla líp hlídat.

Zmínila jste, že máte vnuka. Dětí máte kolik?

M. Reifová: Tři. Dceru, ta je nejstarší, a dva syny. A vnoučka mám od toho mladšího.

Vaše děti vás prý měly v dětství zakázanou, myslím v televizi. Je to pravda?

M. Reifová: To teda není! Celkem dlouho jsme neměli televizi, takže děti ani neměly, kde se na moje filmy dívat. A ani když jsme si televizi pořídili, v provozu moc často nebývala. Děti se mnou občas byly v práci, takže viděly, co dělám, ovšem nijak to neprožívaly. Přišlo jim normální, že maminka je jednou za zarděnku a jindy třeba za princeznu. Ale filmy či pořady se mnou zakázány rozhodně neměly. Na televizi se prostě všeobecně příliš nedívaly. Když bylo dceři asi sedm let, viděla poprvé Pány kluky. Tehdy za mnou přiběhla, oči navrch hlavy, a že prý v televizi dávají film, kde hraje holčička, co je mi děsně podobná.

Poslední roky jsou poměrně vypjaté. Covid, ekonomické potíže, válka na Ukrajině a na Blízkém východě, drahé energie a tím pádem i vše ostatní… Jak to psychicky zvládáte?

M. Reifová: Zvládám i nezvládám. Vyřešili jsme to tak, že jsme opustili Prahu a odstěhovali se do malinké vesničky, kde se uvedené problémy snažíme z mysli vytěsňovat. Na druhou stranu nejsme slepí ani hluší a informace se k nám dostanou. Všechny ty věci vnímám, žádnou radost z nich nemám, ale nic s nimi nesvedu. Takže co? Mám se stresovat? K čemu to bude dobré? Když můžu, tak pomůžu, ale když nevidím cestu… Snažím se neškodit a dělat to, co pokládám za správné. A války nechápu. Respektive lidi, kteří je vyvolávají. Planeta chřadne a dává nám jasně najevo, že už ji to s námi vážně nebaví, a my, místo toho, abychom to řešili, po sobě budeme střílet. Jak říkám, nechápu. Lidstvo je nejspíš nepoučitelné.

Jaký byste si přála, aby byl rok nastávající?

M. Reifová: Moc bych si přála, aby nás během něj nepostihly žádné další pandemie ani jiné katastrofy a aby byl naopak co nejvíce klidný. Třeba takový opravdu bude. Trocha optimismu ještě nikoho nezabila, že? Přeju si, aby na sebe byli lidi hodní, aby byli trpěliví a tolerantní. Asi se tomu říká láska.

- Sváťa Doseděl -