...další články

Nadaný herec, zpěvák a tanečník Jan Cina pro Žurnál

Říká se o vás, že patříte k talentům, které se rodí jednou za sto let. Co na takové hodnocení říkáte?

J. Cina: Samozřejmě je to hezké, ale taková hodnocení jsou mnohdy pomíjivá. Skutečnost vždy ukáže čas. Zeptejte se za padesát let. (smích) Já tahle vyjádření příliš neprožívám.

V roce 2007 jste maturoval na hudebně dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a v roce 2009 jste zde studium zakončil. Pak jste šel na katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Dělal jste někdy loutkové divadlo?

J. Cina: Herecky jsem se začal projevovat už v mateřské škole, a byly to právě loutky. Byl jsem tam jediný, kdo si s nimi hrál. Ale že bych se loutkovým divadlem živil, to ne. S loutkami už se řadu let pracuje úplně jinak než dřív. Na katedře jsem se tyto nové postupy učil. Jsou moc zajímavé, stejně jako samotná práce s loutkou.

Byl kumšt vždy vaše jasná volba?

J. Cina: Ano. Určité pochybnosti se mě zmocnily, až když jsem se mu začal po škole věnovat naplno. Říkal jsem si, jestli tomu povolání chci věnovat celý život. Občas nad tím uvažuji i teď. Přesto se herectvím živím a tento způsob obživy mě moc baví.

Měl jste spadeno spíš na herectví, nebo na zpívání? Děláte obojí…

J. Cina: Primárně jsem se chtěl stát hercem. Ostatní – zpívání či moderování – přišlo postupně samo. Rád dělám všechno, ale coby herec se cítím nejistější. Nejvíc mě baví tanec, ale zde mi chybí technické základy.

V dětské roli jste se objevil ve filmu Smradi z roku 2002 a hlavní dospělou postavu jste ztvárnil v roce 2011 ve filmu Místa, kde s vámi hrál Vladimír Polívka. Považujete Místa za váš kariérní start?

J. Cina: Takový malý start byly už Smradi. Ten film se dostal na festival v Karlových Varech, kde jsem se potkal třeba s Ivanem Trojanem, s Petrou Špalkovou… S lidmi z tehdejšího štábu se pracovně vídáme dodnes. Film Místa už byl kariérní start naostro.

Hrajete v divadle, v seriálech i ve filmech, ale fungujete také coby moderátor.

J. Cina: Tohle dělám výjimečně. Roli moderátora přijmu jen v případě, že mě akce pozitivně osloví, když má z mého pohledu smysl nebo když se jedná o akci mých přátel.

Řekl jste, že vás baví tanec, ale chybí vám technické základy. V roce 2021 jste přitom vyhrál 11. řadu soutěže StarDance.

J. Cina: Ano, bylo to příjemné překvapení. Do soutěže jsem se dostal tak, že jsem vyslyšel pozvání produkce. Měl jsem zrovna čas a dlouho jsem neváhal. Dá se říct, že se mi tím tenkrát splnil sen. Účast ve StarDance považuji za jednu z mých nejzajímavějších životních zkušeností.

Předtím jste zvítězil i ve druhé řadě soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Koho jste tehdy interpretoval?

J. Cina: Tohle byla taky moc zajímavá zkušenost. V této soutěži se hodnotí jak zpěv, tak vizuál a já byl Naďa Urbánková, Montserrat Caballé, Madonna nebo Scatman John. Imitovat několik výrazných osobností a jejich projev bylo dost náročné. Pokud bych to měl srovnat se StarDance, tak tahle disciplína byla výrazně těžší. Jednalo se o komplexní výkon. Zpěv, tanec a herectví. Prostě show. Času na přípravu vystoupení jsem měl málo a pokus byl jen jeden.

Hrál jste v řadě úspěšných televizních seriálů. Exceloval jste i v sérii Dáma a král, kde se vám do detektivky podařilo propašovat přiměřený komediální prvek. U diváků jste s tím zabodoval. Co byste k tomuto seriálu řekl?

J. Cina: Jde o výjimečnou záležitost. Cením si i osobního setkání zejména s Terezou Hofovou, Miroslavem Donutilem či Matějem Hádkem, kteří zde ztvárnili hlavní role a já jim mohl sekundovat. Profesně i lidsky to byla nesmírně důležité setkání. A máte pravdu, trocha odlehčení a legrace sluší i napínavé detektivce. S Terezou jsme se stali velkými kamarády. Jsem rád, že se máme.

Tušíte, jestli je v plánu další řada tohoto seriálu?

J. Cina: Nevím, ale myslím, že pokračování se nechystá.

Jste tu s hudebním recitálem Malý princ na motivy knihy Antoina de Saint-Exupéryho. Lze říct, že se jedná o monodrama se zpěvačkou?

J. Cina: Dobře, že se ptáte. Vím, že v tom někdo může mít trochu zmatek. Dnes jsem sem přijel s projektem Recitál Malého prince s Janem Cinou, což je koncertní verze s hudebním kvartetem a zpěvačkou – s Vendulou Příhodovou nebo Kateřinou Bohatovou. Jedná se o pásmo písní a recitace z projektu divadla Studio DVA Malý princ, což je moje monodrama. Na jevišti tam se mnou není nikdo, ani hudebníci. Dnešní recitál je de facto volné převyprávění knižní předlohy s hudebním a pěveckým doprovodem.

A postavu prince ztvárňujete jen vy? Nikdo vás nealternuje?

J. Cina: Malého prince hraju jen já.

Před týdnem jste s tímto recitálem dorazil do Pardubic. A na internetu jsem si přečetl VYPRODÁNO. Bývá to běžné?

J. Cina: Dá se říct, že ano. Jsme za to rádi. Konkrétně v Pardubicích jsem hrál s tamní komorní filharmonií a bylo to moc hezké. Když se nakumuluje energie orchestru, publika a herce, je to velká radost.

V seriálu Most jste propůjčil hlas herečce Erice Stárkové, která zde hrála transsexuála Pavla/Dášu. Proč ji bylo nutno předabovat?

J. Cina: Šlo o rozhodnutí režiséra Jana Prušinovského. Dospěl k němu až během postprodukce, kdy si uvědomil, že v rámci změny pohlaví jde přeoperovat a pomocí hormonů změnit ledacos, jen ne hlas. Chtěl, aby postava, již ztvárňovala Erika, neměla hlas tak evidentně ženský. Na nový hlas byl vyhlášen konkurz a já v něm uspěl. Můžu říct, že to vůbec nebyla snadná práce. Dost jsme se s tím piplali. Ale podařilo se. Diváci předabování zhusta vůbec nezaregistrovali.

Tvůrci tohoto seriálu se natvrdo zabývali i soužitím většinové populace s Romy. Domníváte se, že tak činili realisticky? Bez falešné korektnosti a na druhou stranu i bez dehonestace? Prostě na férovku?

J. Cina: V seriálu je spousta humoru různého kalibru a celé to televizní dílo je na hraně. Já jsem tehdy hrál i v seriálu Lynč, který je na podobné téma, ovšem zcela navážno. Hrál jsem tam romského kluka, kterého jeho vesnice chce lynčovat. Jedná se o příběh na základě skutečných drsných událostí. Ale ze zpětné vazby vyplynulo, že větší službu antirasismu udělal komediální Most. Do tématu taky tvrdě šlapal, ale pro diváky byl stravitelnější. Takže ano, Most byl natočen na férovku a lidi ho proto přijali a odnesli si z něj to, co jeho tvůrci chtěli.

Vy jste po otci také Rom. Vaším příbuzným byl Emil Cina, romský spisovatel a redaktor. Setkal jste se v souvislosti se svým původem s nějakými problémy nebo „blbými kecy“?

J. Cina: Vlastně ne. Alespoň o ničem takovém nevím. Což neznamená, že četné problémy v této oblasti nevnímám. V romské komunitě mám spoustu přátel a vím, že situace je složitá.

Vloni jste na čtyři měsíce odletěl do Spojených států. Žil jste v New Yorku. Proč? Cítil jste potřebu změny? Chyběla vám inspirace?

J. Cina: Obojí. A měl jsem pocit, že není na škodu, když člověk vyrazí do světa na zkušenou. Do Ameriky jsem letěl víceméně bez konkrétního plánu. Měsíc jsem chtěl chodit na angličtinu a pak že se uvidí. Nakonec se tam začaly dít různé věci. Neplánovaně. V českém centru jsem učil děti výtvarku, vymýšlel s nimi různé performance a tak podobně. Potkal jsem skvělého českého cimbalistu Matěje Čípa, který nyní působí ve Státech, a v nahrávacích studiích na Manhattanu jsem s ním natočil nějaké písničky. Seznámil jsem se s newyorským tanečníkem a španělským režisérem, z čehož vznikl taneční film… Na tom výletu jsem navázal řadu tvůrčích přátelství. Nebyl jsem standardní turista, skutečně jsem tam žil. V březnu bych se tam chtěl na chvíli vrátit.

Umíte si představit, že byste ve Spojených státech zůstal natrvalo? Či alespoň nadlouho?

J. Cina: Tamní situace se dost změnila. Životní i politická. Nálada je tam poněkud ponurá. Mám v Americe dost česko-amerických přátel a ti říkají, že je to tam teď dost hrozné. New York je ale pořád trochu jiný, než zbytek země. Je kosmopolitní. Žijí zde lidé z celého světa. Ale zůstat zde natrvalo bych nechtěl. Půl na půl? Možná. Začal jsem si tam mnohem víc vážit Česka a Evropy všeobecně. My Češi neustále na něco nadáváme, ale přitom se máme skvěle. Máme výborné zdravotnictví i školství, jsme vzdělaní, umíme uvažovat v souvislostech, máme bohatou historii, krásnou přírodu a oproti Americe je tady levně. Snad nám to všechno vydrží. Vidíte, co se tu začíná dít.

Politika… Mnozí vaši kolegové se angažují při demonstracích na podporu prezidenta a naopak proti vládě. Jak jste na tom vy?

J. Cina: Já našeho prezidenta podporuji taky. Ostatně na sociálních sítích už jsem to schytal. Ale to k tomu patří. A co se demonstrací týče… Jsem pracovně hodně vytížen a na tyto akce se mi času bohužel nedostává. Demonstrující jsme podpořili na dálku z divadla a kamarádi nás o dění na náměstích informovali.

Vláda vzešla ze svobodných demokratických voleb. Mají demonstrace proti ní smysl?

J. Cina: Určitě mají. To, že se jim některý ministr vysměje, by nás nemělo od protestů odradit. Vláda a Poslanecká sněmovna pracují pro nás. Ti lidé jsou zaměstnanci státu, tedy i zaměstnanci naši, a jsou placeni z našich daní. A když máme pocit, že nepracují dobře, máme právo dát to najevo. Ideální je dialog. Byl bych moc rád, kdyby k němu ve vyhrocených situacích docházelo. A demonstracemi lze druhou stranu k dialogu přimět.

Co říkáte konkrétně na ministra kultury Oto Klempíře?

J. Cina: Osobně se neznáme. Mám jen informace z médií nebo od kolegů, kteří ho znají… Nevím. Jím iniciovaná schůzka s umělci, kteří se demonstrací aktivně zúčastnili, se nekonala, protože umělci nechtěli debatovat na půdě jeho kanceláře a on s nimi zase nechtěl diskutovat v divadle. Uvidíme, kam to povede. Snažím se v něm vidět to dobré. Čas ukáže, jak to s naší kulturou myslí, respektive myslel.

Při pohledu na situaci u nás i ve světě to vypadá, že procházíme krizí. Věříte, že se z toho bludného kruhu dokážeme relativně rychle vymanit?

J. Cina: Neodvažuju se odhadnout. Když se podíváme těsně za naši hranici, na Slovensko, nebo naopak daleko do Spojených států, k nimž jsme dřív vzhlíželi, zjistíme, že jsme asi nepoučitelní. Možná musíme padnout na dno, abychom se od něj mohli odrazit a zase povstat. Nebude to příjemné, ale nejspíš to jinak nepůjde.

– Sváťa Doseděl –