...další články

Nejvyšší autoritou je bible, papeži nepodléhají a správa jejich církve je demokratická

Pane faráři, kolik je vám let?

M. Kitta: Sedmapadesát.

Máte rodinu?

M. Kitta: Jsem rozvedený a znovu ženatý; mám dceru a v pěstounské péči syna.

Evangelická církev, protestantská církev a církev českobratrská. Vysvětlete mi souvislosti.

M. Kitta: V některých zemích se naše církev nazývá protestantská, jinde evangelická. Existuje ještě pojem evangelikální, který lidé s pojmem evangelický často zaměňují. Evangelická církev je klasická protestantská církev, zatímco církev evangelikální je odnož, která se odštěpila od protestantských církví původní reformace. Tuzemský přesný název naší církve je Českobratrská církev evangelická, a to od roku 1918, kdy došlo ke spojení církve reformované a církve luterské.

Hlavou vaší církve není papež a jste řízeni demokratičtěji než katolíci…

M. Kitta: Nejvyšším orgánem naší církve je synod. Synod se většinou schází jednou do roka, na několik dnů, podle potřeby. Já nyní synodu předsedám. Nad synodem je ještě generální sněm, ale ten zasedal pouze jednou, v roce 1918. V době mezi synody řídí naši církev šestičlenná synodní rada, která sídlí v Praze.

Proč jste si zvolil evangelickou církev?

M. Kitta: Moje maminka je evangelička a já jsem byl pokřtěn v evangelickém sboru v Horních Dubenkách. Takže proto. Ale rodiče to s výchovou dětí k víře nemají lehké. Dokud jsme byli se sestrou malé děti, poslušně jsme s maminkou chodili do kostela, jenže v pubertě náš zájem o víru trochu ochabl. Už na střední škole jsem se však z vlastního rozhodnutí do církve vrátil.

Můžete v krátkosti shrnout rozdíl mezi evangelíky a katolíky? Kromě papeže a synodu…

M. Kitta: Evangelické církve se oddělily během středověku a novověku a byl to proces poměrně složitý. Dělení církví na evangelickou a katolickou započalo reformním hnutím valdenských. Petr Valdes, francouzský laický kazatel a vůdce křesťanského hnutí valdenských, chtěl církev čistou, církev, která by nebyla zkorumpovaná a víc se orientovala na pravidla podle bible než podle tradice. Mimochodem, valdenská církev zanechala stopu i v jižních Čechách. Pánové z Hradce její členy coby kacíře na svém panství tvrdě pronásledovali a věznili je ve zdejší hladomorně. Následovala česká reformace, Mistr Jan Hus a ti, kdo přišli po něm. A pokračovalo to reformací světovou – Martin Luther v Německu, Jan Kalvín ve Švýcarsku a další. Pro evangelíky je nejvyšší autoritou bible, jak už bylo řečeno nepodléháme papeži, naše orgány jsou voleny a správa naší církve je hodně demokratická.

Odkud pocházíte? A kde jste studoval?

M. Kitta: Jsem z Pelhřimova. Na střední školu jsem chodil v Českých Budějovicích, konkrétně do matematicko-fyzikální třídy gymnázia Karla Šatala. Chtěl jsem pokračovat ve studiu na teologické fakultě, ale ředitel gymnázia mi sdělil, že pokud si tuto přihlášku podám, nenechá mě odmaturovat. A já maturitu samozřejmě chtěl. Po ní jsem šel na dva roky na vojnu a na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze jsem nastoupil potom, to bylo v roce 1989. Tady jsem studoval pět let a jeden rok jsem strávil na studiích v Německu.

V Jindřichově Hradci jste jak dlouho?

M. Kitta: Třiadvacet let jsem žil ve východních Čechách a volbu do sboru v Jindřichově Hradci jsem přijal před osmi roky. Chtěl jsem být blíž rodičům.

Jak se vám v Hradci líbí?

M. Kitta: Jindřichův Hradec je krásné město. Přechod sem pro mě sice nebyl úplně snadný, ale teď můžu říct, že jsem tu doma. Když jdu po ulici, cítím, že už je to i moje město. A moc dobře je mi i ve zdejším sboru. Hradec je město, kde se velmi dobře žije, komunita není až tak velká a člověk se tu necítí anonymně. Nemluvě o spoustě nádherných míst, zákoutí a památek. Někde si připadám jako ve Foglarových Stínadlech (smích), v dobrém slova smyslu. Mám dojem, že třeba v typově podobném Českém Krumlově se domorodec cítí jako cizinec, ale zde tomu tak není. Tím spíš mi přijde škoda, že odtud hodně mladých lidí odchází. Za prací, za bydlením…

Co je náplní vaší práce? Mše, kázání, svatební a pohřební obřady…?

M. Kitta: Než farář nastoupí do sboru, podepisuje tzv. povolací listinu, v níž si sbor vymíní, co vše bude od něj požadovat. Po mě sbor požaduje, abych kázal, připravoval bohoslužby, vyučoval děti náboženství, prováděl přípravu ke křtu a k svatbě nebo vykonával pastorační činnost. Tato činnost spočívá ve věnování se lidem ve stavu nějaké nouze či v osobní krizi, v navštěvování nemocných, seniorů atp. Vykonávám křty, svatby i pohřby a zastupuji sbor na veřejnosti. Jsem také statutárním zástupcem, takže podepisuji veškeré smlouvy, jež se sboru týkají, jednám s úřady, vyřizuji korespondenci…

Takže, jak se říká, práce jak na kostele.

M. Kitta: (smích) Doslova.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?

M. Kitta: Nejvíc mě na ní baví její úžasná pestrost. Dostávám se díky ní k nesmírně hezkým momentům životů lidí. Málokterá práce umožní dostat se k lidem takhle blízko. Baví mě, že to není rutina a já stále musím improvizovat. Na druhou stranu se jedná o práci hodně psychicky náročnou. Nemluvě o tom, že pro řadu sborů je těžké se uživit. Nacházíme se v procesu odluky církve od státu a v roce 2030 zdroj státních peněz na platy farářů zcela vyschne. A řeč je o dost velkých penězích. I farář si musí platit sociální a zdravotní pojištění. Po zmíněné odluce to sbory budou muset platit jen z darů věřících. Řada kolegů už nyní volí kombinované úvazky a napůl pracují v nemocnici, ve vězení či v armádě nebo sbor dokonce opustí úplně.

Co pro vás osobně znamenají peníze?

M. Kitta: Důležité je ujasnit si, že peníze nejsou neslušné slovo. Člověk s nimi musí zacházet transparentně a racionálně. Peníze jsou k životu potřebné, ale neměly by být povýšeny na vrchol všeho.

Víte kolik máte oveček?

M. Kitta: Náš sbor má asi 350 matričních členů. Co se věkové struktury týče, starší generace převažuje, hlavně v případě členů se kterými nemáme pravidelný kontakt, ale poměrně silně je zde zastoupena generace střední a nechybí ani generace mladá.

Máte místo, kde se vám dobře přemýšlí o tom, co budete říkat při dalším kázání?

M. Kitta: Žádné takové místo nemám, ale o tom, co budu říkat při dalším kázání, se mi nejlépe přemýšlí při fyzické práci. Když hrabu listí na zahradě, sekám trávu, štípu dřevo… Sumíruju si myšlenky, a pak v pátek sednu k počítači a jen to sepíšu. Funguje to.

Společnost je značně polarizována. Tomuto problému se ve svých kázáních také věnujete?

M. Kitta: Řeknu to takhle… Kázání není politická agitace, ale kazatel musí reagovat na ledacos a dát jasně najevo své stanovisko. A ani farář se nezavděčí všem.

Zmínil jste, že k vaší práci patří i pomoc lidem v potížích. Mám informaci, že pomáháte i lidem závislým na alkoholu…

M. Kitta: Je to tak. Tato pomoc spočívá v tom, že sbor jednou za čtrnáct dní poskytuje prostory pro setkání Anonymních alkoholiků. Víc vám k tomu ale nepovím. Jelikož se jedná o uskupení anonymní, ani já na tato setkání nesmím. Tak je to nastaveno. Tito lidé se tu musí cítit bezpečně. Pokud někoho z nich náhodou potkám, musím o tom mlčet. Alkohol je droga a droga je zkratka ke změně stavu mysli. Když se dejme tomu budhista meditacemi dopracovává ke změně stavu mysli, je za tím spousta tréninku a práce. Kdežto když si člověk aplikuje drogu, tedy i alkohol, dosáhne změny stavu mysli snadno a rychle, ovšem zkratky se v životě nevyplácí.

A vaše práce se seniory?

M. Kitta: Vedu kavárničku pro seniory, která se první čtvrtek v měsíci koná v našem kostele a o týden později pak v YMCA centru na sídlišti Vajgar. Musím říct, že je to moc hezká práce. Tématem pozvaných přednášejících bývá kultura, literatura, cestování, náboženství, historie… A s vedoucí hradecké organizace YMCA Hanou Noskovou pořádáme jednou za rok výlet. Za památkami, do přírody… Zájem seniorů bývá velký a autobus se většinou zaplní.

Jste amatérský hudebník. Hrajete na kytaru, jak na akustickou, tak na elektrickou. Co máte za nástroje?

M. Kitta: Mám několik kytar a všechny je mám rád. Po ruce mívám zejména elektroakustickou kytaru dreadnought značky Epiphone a mexickou elektrickou kytaru Fender Telecaster. Za svoji nejlepší kytaru považuji japonský Telecaster Fujigen.

Jaký je váš oblíbený hudební žánr?

M. Kitta: Na akustickou kytaru mě kdysi naučil hrát bratranec a já se posléze začal věnovat folku. Písničky jsem dokonce i skládal, nahrál jsem si dvě kazety a pak i cédéčko. Na fakultě jsem začal hrát v bigbítové kapele a po škole jsem prošel několika kapelami dalšími. Mým nejoblíbenějším žánrem je od té doby bigbít, respektive rock. Teď už si ale brnkám spíš jen sám pro sebe. Když hraju na kytaru akustickou, jsou to nezřídka staré věci z repertoáru Greenhorns, Hoboes, Jarka Nohavici, Karla Plíhala, Karla Kryla… Kytaru mám v rukou skoro každý den. Zpívám ve sboru YMCA Jakoubek.

V kostele nehrajete?

M. Kitta: Tam samozřejmě taky. Díky kytarovému kombu a krabičce Electro-Harmonix dokážu „zastoupit“ i varhaníka.

Váš kostel zvenčí nevypadá jako klasický kostel. Víte něco o jeho historii?

M. Kitta: Ano. Při sčítání lidu v roce 1886 se v Hradci k evangelické církvi hlásili jen čtyři lidé. Ale jak do města postupně přicházeli lidé z okolních farností, evangelíků kvapem přibývalo a na přelomu 19. a 20. století už jich tu bylo výrazně víc. Scházeli se v modlitebně továrníka Otto Jungmanna v Nežárecké ulici. Zlom nastal v roce 1904, kdy panu továrníkovi zemřela dceruška Marta a probošt Jirák řekl, že rodina pro ni může nechat vykopat hrob na katolickém hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice. Jenže hrobníci nevykopali hrob na dohodnutém místě, nýbrž u hřbitovní zdi, tedy mezi sebevrahy. To vyvolalo velké pobouření a místní evangelíci se zařekli, že si vybudují kostel vlastní. K tomu došlo už v roce 1906. Jedná se o secesní budovu s prvky novogotiky a lidové architektury. Ve dvacátých letech byla ke kostelu přistavěna fara. Kostel byl nejdřív kazatelskou stanicí sboru v Horních Dubenkách, ale od roku 1922, kdy už byl tento farní sbor schopen vybrat peníze na vlastního faráře, se stal sbor samostatným. Kostel je dnes památkově chráněn a nutno konstatovat, že plným právem.

Jsme na začátku nového roku. Co byste lidem ze své pozice vzkázal či popřál?

M. Kitta: Nám všem bych popřál, abychom dokázali čelit zmíněnému rozdělování společnosti. Mám pocit, že je to takové odvěké české prokletí, že spolu nejsme schopni mluvit aniž bychom se vzájemně uráželi a je pro nás strašně těžké sjednotit se na nějakém pozitivním programu. Pro mě je křesťanská víra především záležitost života v radosti, pokoře a vděčnosti. Život bychom měli brát jako dar a tvořit během něj funkční komunitní vazby. Každému přeji, aby měl blízkého člověka, na kterého se může obrátit. Toto moc pomáhá zejména v době krizí. Ať už je to covid, válka na Ukrajině nebo krize osobní. Lidé by se měli umět vzdávat svých malých zájmů, které jsou pro ně důležité teď, ale dlouhodobě je od druhých lidí vzdalují. Důležité je abychom spolu vycházeli s humorem a nadhledem a nad žabomyší spory se uměli povznést. To je můj vzkaz i novoroční přání.

– Sváťa Doseděl –