Místostarosta Bohumil Komínek exkluzivně pro Žurnál

01.06.2026

Nový systém hradecké městské hromadné dopravy, změna ve vedení čtyř základních škol i vize rozvoje...

[přečtěte si celý článek]


Městské policii v Jindřichově Hradci velí nový muž

01.06.2026

Jak bezpečný je Jindřichův Hradec a s čím vším se strážci veřejného pořádku v terénu potýkají? Nový...

[přečtěte si celý článek]


Pivovar s restaurací zahájí v létě. Velkolepý projekt spěje k závěru.

07.05.2026

Rekonstrukce jindřichohradeckého zámeckého pivovaru už finišuje. Dokončení investiční akce...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Ochotníci z Deštné táhnou svou káru už 157 let

Publikováno: 01.06.2026

Historie Divadelních ochotníků Deštná je delší než půldruhého století, ale do starého železa tahle parta rozhodně nepatří. Sály stále vyprodávají. Jejich poslední kus Někdo to rád... po deštensku plní hlediště kulturních domů a další dvě inscenace už se prý připravují. Zapálený principál souboru, deštenský místostarosta Jozef Jusko, konstatuje: „Udělat srandu není žádná legrace.“ A dodává: „Jsme spolek bláznů, kteří divadlo milují.“ Tito ochotníci jsou živým důkazem toho, že když se něco dělá srdcem, lidi to poznají.

Jak byste spolek Divadelní ochotníci Deštná představil?

J. Jusko: (smích) Jak? Jsme spolek bláznů, kteří mají rádi divadlo a obětují mu významnou část svého volného času. Nezištně. Chceme dělat radost publiku i sobě. O tom to celé je. Baví nás to. S ochotničením to jinak asi ani nejde. A řekl bych, že se nám daří.

Kam až sahá historie souboru?

J. Jusko: Letos nám je 157 let. Byla tu sice krátká období, kdy spolek nehrál, ale zjistil jsem, že nejaktivnější byl v době, kdy bylo lidem nejhůř. Například za druhé světové války nebo v době normalizace. V těch časech zvládli deštenští divadelníci i čtyři inscenace ročně. To dnes nedáme. Pod tlakem okolností se zjevně tvoří líp. Od roku 1998 už zase jedeme naplno. Já jsem kormidlo převzal v roce 2015. Členem spolku jsem od roku 2000.

Kolik her už máte na kontě? V novodobé historii?

J. Jusko: V té novodobé etapě, tedy od roku 1998, máme na kontě 35 odehraných premiér.

Deštenský spolek dlouhodobě patří k renomovaným uskupením tohoto typu. Čím to, že si drží tak dobrou pověst?

J. Jusko: To je otázka pro lidi, kteří na nás chodí. Snažíme se. A funguje nám to. Řekl bych, že je to i tím, že ctíme koncept ochotníků – hlavně ať je to legrace. Držíme se tedy spíš komedií a pohádek. Úspěšně jsme zvládli i vážné téma – Pašije – ovšem komedie vedou. Výběr repertoáru je důležitý. Další důležitá věc je, že máme divadlo rádi. Lidi to vycítí. Dá se to těžko popsat. Vůbec nejde o peníze. Jde o radost. Pokoušíme se to dělat co nejlíp.

Jaký je váš operační rádius?

J. Jusko: Vystupujeme v rámci Jihočeského kraje. Většinou v našem regionu. Občas dostaneme pozvání i na nějaký festival. Všichni někde pracujeme a sladit termín je často velmi obtížné.

V čem se dnešní ochotnické divadlo liší od divadla v dobách minulých?

J. Jusko: Rozdíl je určitě v technice. Pokrok je jasný. To, co máme k dispozici dnes, v minulosti k dispozici určitě neměli. Světla, zvuk, efekty… Dřív si divadelníci museli vystačit třeba s jednou lampou. Na druhou stranu to bylo takové „čistší“. Záleží na úhlu pohledu. A taky jde o to, že dřív se hrála, abych tak řekl, ultra klasika. Zatímco dnes saháme i po kouscích moderních. Viz například aktuální Někdo to rád horké.

Ochotnictví má u nás silnou tradici. Je to české specifikum?

J. Jusko: Zajímal jsem se o to a zjistil jsem, že ano. Je to specifikum nás a Slováků. Ochotnické divadlo, to možná spousta lidí neví, je zaneseno na seznam našeho národního kulturního dědictví. V anglosaských zemích nic takového neexistuje. Nějaké humorné scénky ve škole ano, ale amatérské divadlo? Ne.

Kolik máte členů?

J. Jusko: Je nás hodně. Ve stanovách máme napsáno, že kdo se jednou zúčastnil, je členem. Ale aktivních členů má soubor necelých čtyřicet. Herci, technici, inspice, kapela…

Daří se vám zapojovat i mladou generaci?

J. Jusko: Daří. A moc mě to těší. Přemlouvat je nemusíme, chtějí se k nám přidat sami. Jdou na představení, líbí se jim to a chtějí se zapojit. Platí to nejen o hercích, ale třeba i o kapele. Nikoho neodmítáme. Za zájem jsme rádi. Jednou otěže budeme muset někomu předat. Jak se říká: Show must go on! Mladí to budou muset táhnout dál. Zatím o náš osud obavu nemám.

Vaším posledním hitem je inscenace Někdo to rád… po deštensku. Předpokládám, že se jedná o divadelní zpracování amerického filmu Někdo to rád horké.

J. Jusko: Samozřejmě. Je to remake filmu pro amatérské divadelní prostředí. Premiéru jsme měli v červnu 2024.

Ten příběh je notoricky známý. V čem je vaše verze specifická, respektive odlišná?

J. Jusko: Divadlo nejde zahrát jako film, takže odlišnosti tu jsou. Některé postavy se upravily, ale zásadní věci zůstaly. Například mafián řečený Psí dečka chybět nemůže, to je jasné. Takže základ zůstal, ale děj byl uzpůsoben našim možnostem.

Je přepis filmového scénáře na scénář divadelní náročný?

J. Jusko: Je. Člověk si děj musí promítnout v hlavě, aby určil, co může vystřihnout a co ne, aby dramaturgická linka zůstala zachována. Příběh musí gradovat k efektnímu finále. Divadlo není film, ale zábava to být musí. Abych tak řekl, udělat srandu není žádná legrace. A hlavně, přesvědčit naše dámy a členky Melody Ladies, aby se po jevišti promenádovaly v plavkách, to byla asi největší scénáristická výzva. (smích)

Obsazení role Sugar, kterou ve filmu ztvárnila Marilyn Monroe, byla jasná volba?

J. Jusko: Jistě. Režisér u ochotníků má omezené možnosti a u hlavních rolí zase tolik na výběr nemá. Naše Sugar sice není Marilyn a Joe a Jerry nejsou idoly, ale Dáša Tupá, Jirka Fencl a Vojta Voráček jsou v těchto rolích naprosto senzační. To je moje přesvědčení, nemám co víc k tomu dodat. V případě těchto rolí to je o to složitější, že hercům nestačí jen umět hrát. Musí umět i zpívat. Jedná se o muzikál a zpěv je tu zásadní. V dubnu jsme tuto hru hráli v hradeckém Kulturním domě Střelnice už potřetí. A opět přišlo přes 300 lidí. To se kolikrát nestane ani profesionálům z Prahy.

Koho napadlo nastudovat právě tenhle titul?

J. Jusko: Mě. A nebylo to jednoduché. Udělat z filmu remake pro divadlo, přepsat scénář, vybrat alternativní české písničky, obsadit role… Hodně věcí jsem se, coby režisér, ujal sám, ale v průběhu zkoušek se na tom podílela spousta dalších lidí. Bylo tu hodně dodatečných nápadů a většina jich byla zapracována.

Publikum hru přijalo velmi pozitivně. Kolikrát už jste ji hráli?

J. Jusko: Celkem sedmnáctkrát. Jenom u nás v Deštné, která má zhruba 750 obyvatel, jsme hráli tento titul osmkrát a sedmkrát jsme měli vyprodáno. Další z repríz máme naplánovánu na podzim v Plané nad Lužnicí. Zájem je opravdu velký. Nemáme šanci všechny uspokojit.

Máte i vlastní divadelní orchestr, což u ochotnických souborů není úplně běžné.

J. Jusko: To opravdu není. Většina souborů používá hudbu reprodukovanou. Z původní malé kapely se časem stal solidní orchestr. Jsem na něj patřičně hrdý.

Ochotničení zabere dost času. Co lidi motivuje věnovat se mu ve svém volnu?

J. Jusko: Pokud budu mluvit za sebe, je to velká relaxace. Děláme to rádi, rádi zkoušíme, rádi hrajeme a děláme něco smysluplného, co v dnešní hektické době poněkud vybočuje. Naši členové jsou obětaví, ochotní pomoct a dalo by se říct, že se spolkem dýchají. Bez toho by to nešlo. A kdyby to pro nás nebyla zábava, dělat bychom to nemohli. Ti lidi mě pořád neskutečně baví.

Kolik času obvykle příprava inscenace zabere?

J. Jusko: Zkoušíme jednou týdně, před premiérou častěji, a celá příprava trvá půl roku až tři čtvrtě. Musíme své role dostat pod kůži. Jakmile herec na jevišti přemýšlí, co má dělat, je to špatně.

Jak důležitou roli hraje divadlo v životě města?

J. Jusko: Nesmírně důležitou. Vždycky tomu tak bylo.

Kvalitní soubor je jistě dobrou městskou vizitkou.

J. Jusko: Samozřejmě. Město nás, stejně jako jiné místní spolky, podporuje. I finančně. A my mu myslím děláme pozitivní reklamu. Žijeme v symbióze.

Pomáhají vám i sponzoři?

J. Jusko: Ano. A moc si toho považujeme. Kromě města Deštná nás podporují společnosti Elzy, Rapol, Vanellus a další. Za vytrvalou podporu všem děkujeme.

Co chystáte dál? Jaké máte plány do blízké budoucnosti?

J. Jusko: Do konce roku se pokusíme nastudovat známou pohádku Princezna ze mlejna a rád bych si znovu vyzkoušel vážné téma, konkrétně již zmíněné Pašije, tedy jeden z nejznámějších příběhů lidstva. Ovšem viděn tak trochu dnešním pohledem a s mým autorským textem. Snažím se, abychom na podzim mohli začít zkoušet. Nadále budeme hrát Někdo to rád… po deštensku a v létě přijde Evička Sochorová s adaptací pohádky Komáři se ženili a Vít Peřina s hrou Ze života obtížného hmyzu pro děti i dospělé. Všechny srdečně zvu.

– Sváťa Doseděl –