...další články

Pavel Žalman Lohonka: Když písnička zlidoví, je to to nejlepší, co se jí může stát.

Obligátní otázka, nejspíš již stokrát položená… Proč Žalman? Je za tou přezdívkou, respektive uměleckým jménem, váš hloubavý až posmutnělý repertoár?

Žalman: Pětsetkrát položená, to spíš. Tuhle přezdívku jsem vyfasoval v době mého čundrování, tedy někdy v šedesátých letech. Zpíval jsem vesměs smutné písničky a asi jsem i vypadal smutně, co já vím? Tak mi kamarádi začali říkat Žalman a už mi to zůstalo.

Na trdlování a odrhovačky jste nikdy nebyl?

Žalman: To zase ne. V Plzni, kde jsem byl v učení, jsem hrál i v  bigbítové kapele a zpíval šlágry v tanečním orchestru závodního klubu. Několik členů tohoto bandu jsem později viděl i v profesionálních hudebních uskupeních. V orchestrech Karla Vlacha, Václava Zahradníka… Folkovou muziku jsem začal dělat až později, s českobudějovickými Minnesengry. Stávající formace Žalman a spol. funguje s určitými personálními obměnami od roku 1982.

V éře Minnesengrů jste tu a tam zalovil v repertoáru zahraničních interpretů, například v repertoáru amerického countryového barda Krise Kristoffersona, a při výběru jste měl zpravidla šťastnou ruku. Proč jste posléze od coververzí úplně ustoupil?

Žalaman: Textů na hudbu cizích autorů jsem napsal poměrně hodně, jenže to šlo jen do roku 1990, kdy se naše republika stala členem světové autorské organizace. Do té doby se tu hudba vesele loupila. Loupili ji všichni. V oblasti country i v oblasti pop-music. Zejména popoví interpreti byli na coververzích závislí. Světová hvězda vyrukovala s hitem, a protože originál šel u nás tehdy pořídit velmi obtížně, pokud vůbec, okamžitě se našel někdo, kdo ho vybavil českým textem, a někdo, kdo ho nazpíval a poslal mezi lid. O svolení autory hudby nikdo nežádal. Když jsem chtěl udělat předělávku po roce 1990, už jsem to tak snadné neměl. Nejvíc jsem narazil u Neila Younga. Jeho zástupci pro Evropu úřadovali v Londýně, a když jsem je kontaktoval s žádostí o povolení coververze jedné Youngovi písničky, oznámili mi, že mě ta legrace bude stát 150 tisíc dolarů. Tak jsem jim zdvořile poděkoval a rozhodl se, že raději zůstanu u písniček svých.

Vlastní tvorbě a českým lidovkám jste věrný dodnes…

Žalman: Ano.

Jak se vám podařilo dostat lidové písničky mezi mladé lidi?

Žalaman: Lidovky, to bylo hlavně období s Minnesengry. A jak se nám je podařilo zpopularizovat? Začali jsme to dělat podobně jako folkové kapely americké, kapely, které se jednoduše chopily své lidovky a zpracovaly ji po svém. Když jsme objevili písničku Kdyby tady byla taková panenka, udělali jsme pro ni kytarové aranžmá a mladí ji přijali. To by se nepochybně nestalo, pokud bychom tutéž písničku nazpívali folklórním způsobem nebo dokonce způsobem dechovkovým. Nehledě na to, že jsme si z toho obrovského množství materiálu vybírali písničky sice staré, leč melodické a obsahově stále živé.

Ještě ke Kristoffersonovi a Minnesengrům… Jedna skutečně mimořádně povedená coververze kristoffersonovky se jmenuje Krásky. Kdysi dávno vyšla na singlu v supraphonské edici Dostavník, ale od té doby se na žádném vašem albu ani výběru neobjevila. Proč? Má to nějaký důvod?

Žalman: Já vůbec nevím. Na Country radiu hrají tuhle písničku celkem často, ale musí ji pouštět z vámi zmíněného singlu. Jiná verze totiž neexistuje. A pravda je, že Krásky se opravdu celkem povedly. Nahrál je s námi menší komorní orchestr a aranže se úspěšně zhostil Pavel Anděl Pokorný.

Za zlatou éru tuzemského folku lze považovat sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století, tedy období normalizační. Čím to, že se folku, mnohdy textově protirežimnímu, právě v tuto dobu tak dařilo? Komunisti přece folkařům a písničkářům na ruku moc nešli…

Žalman: To sice nešli, ale na druhou stranu, šroub někde povolit museli. A udělali to právě v případě folkařů, navíc pod záštitou Socialistického svazu mládeže. Kapely rockové a undergroundové to měly horší, tam se šrouby spíš utahovaly. Komunisti zřejmě usoudili, že folková muzika, která není až tak hlučná a rebelantská, je menší zlo a nechali nás dýchat, hrát na Portách atp. Úplně jednoduché jsme to ale neměli ani my. Často jsme natáčeli v českobudějovickém rozhlase, a pokud se písňový text, dopředu předložený ke schválení, zdál vedení z nějakého důvodu ideologicky závadný, dostali jsme na výběr – buď se bude škrtat a nahrazovat, nebo z nahrávání nebude nic. Většinou nám bylo líto kvůli pár slovům to odpískat a tak jsme škrtali.

Zažil jste nějaké zásadnější politické ústrky?

Žalman: Zásadnější snad ani ne. Víte, já jsem nikdy nebyl politický písničkář jako třeba Nohavica, Merta a další. Písničky na aktuální politické téma jsem ani neuměl, tak jsem se o ně nepokoušel. Vždycky jsem se snažil spíš o to, aby moje písničky měly delší trvání.

Už jste zmínil Socialistický svaz mládeže a jeho tolerování folku. Nutili vás svazáci do něčeho, co vám bylo proti srsti?

Žalman: Stávalo se. Nejhorší ze všeho byla povinná účast na Festivalu politické písně v Sokolově. Celostátnímu kolu předcházela kola krajská a všechno dohromady to stálo za houby. Ale zahrát jsme tam museli. Řekli nám: „Jestli tam nezahrajete, tak končíte.“ A my jsme skončit nechtěli. Nehledě na skutečnost, že od roku 1976 jsem byl hudebník na volné noze a to, že bych najednou pověsil muziku na hřebík a nastoupil zpátky do fabriky, jsem si vůbec nedokázal představit. Pokaždé jsme tedy do Sokolova odjeli, zazpívali tam neškodné lidovky a byl klid.

Doba to byla v mnohém neveselá, ale přesto… Pohlédnete-li zpět, nepřijde vám někdy na mysl, že byla v něčem lepší než současnost? V tom, že stejně naladění lidé – včetně folkařů – drželi víc při sobě, že lidi neměli tolik naspěch, nehonili se tak moc za penězi, jezdili na čundry, jen tak hráli po hospůdkách…?

Žalman: Samozřejmě, že mi to na mysl přijde. Na jednu stranu tu byly nesmyslné zákazy, esenbácké akce proti čundrákům, šikany na trampských potlaších, ale na stranu druhou zde bylo i to, co říkáte. A víte, co jsem si tehdy říkal já? Jestliže se představitelé vládnoucího režimu bojí písniček, moc dlouho už nevydrží. Státní hranice byla sice obehnána dráty a stráž na hraničním přechodu každého málem rozebrala, ale co to všechno bylo režimu platné, když byl tak strašně hloupý. Kdyby byl chytrý, pustil by lidi ven, ať se podívají, nakoupí a zase se vrátí domů. Jenže byl hloupý a strašně se bál. Ano, atmosféra panovala napjatá, ale přitom, jak už bylo řečeno, nejlepší folkové písničky vznikaly právě v letech osmdesátých. Možná i proto, že lidé, kteří jsou někde zavření, mají tendenci vytvářet si svůj vlastní svět. A náš mikrosvět spočíval v tom, že se drželo pospolu, jezdilo se na chaty, dělaly se ohně, potlachy a zpívaly se písničky.

K předrevoluční době a možná i k folku patří neodmyslitelně časopis Mladý svět. Řekl byste, že to byla taková zamaskovaná diverzní buňka? Že ten časopis proplouval komunistickým prostředím a nenápadně konal dobro?

Žalman: Kdepak. Tento časopis vycházel pod dohledem ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, což hovoří za vše. Občas se sice na jeho stránkách objevil nějaký zajímavější rozhovor nebo článek, ovšem cenzura zde byla přísná. Mladý svět se tenkrát snažil budit dojem, že představuje určitý vzdor, ale nebylo tomu tak. Komunisti tady nemohli mladé lidi šikanovat bezmezně, to by bylo antiproduktivní, a tak i prostřednictvím Mladého světa občas uvolnili šroub a zatvářili se lidsky.

A co současné politické prostředí? Jak se vám v něm žije?

Žalman: Často se směju. Bohužel poněkud hořce. Když vidím ty panáky, co nám vládnou, nic jiného mi ani nezbývá. Politika jde naštěstí mimo mě.

Zpět k muzice… Mnohé vaše písničky se staly doslova čundráckými hymnami. Jdem zpátky do lesů, Dálnice číslo 5, Všech vandráků múza… To je asi dobrý pocit, že?

Žalman: Jsem člověk, který se z takových věcí nepodělává. Pochopitelně jsem rád, že tady po mě jednou něco zůstane, a taky jsem rád, že si lidi zpívají to, co jsem já vymyslel, a že jim to něco říká. Takže ano, pocit je to hezký, ale nešílím z toho. Pořád totiž vidím, že jsou tu jinačí kalibry. Třeba takový pan Jiří Suchý. Ten je pro mě maják, zatímco já jsem jenom takové nenápadné světýlko.

O Frantovi Nedvědovi se vykládá historka, jak mu jednou ruply nervy a nějakému trempíkovi vyrval kytaru z ruky s tím, že takhle jeho písničku mrvit nebude. Měl jste někdy podobné nutkání?

Žalman: Ne. Někteří lidé na to ale choulostiví jsou, to je pravda. Mně vůbec nevadí, když někdo u ohně mačká jiné akordy než by měl, a říkám si zaplaťpánbůh, že se to hraje. Mnozí čundráci už dnes stejně ani netuší, kdo kterou písničku napsal, a to je bezvadný. Znamená to, že písnička zlidověla, což je jednoznačně to nejlepší, co se písničce může stát.

Folk je muzika veskrze klidná, totéž však možná nelze říct o jeho interpretech. Jaké to bylo ve vašich začátcích a během let následujících? Bývalo to někdy divoké?

Žalman: Divoké ani moc ne. Když jsme ale byli mladší, tak jsme po koncertu obvykle někam zapadli, to zase ano. Do hospůdky nebo k někomu domů, tam jsme popíjeli, hráli… Rád na ty časy vzpomínám.

A jak to vypadá teď? Bavič Josef Náhlovský mi řekl, že dřív se po příjezdu do cizího města hned poohlížel, kde je jaká hospoda, ale poslední dobou, že kouká spíš po lékárnách. Máte to taky tak nějak?

Žalman: Ne. Já už si lékárnu vozím s sebou. A s těma hospodama je tu navíc jedna zásadní potíž. Nevím, jak je tomu konkrétně v Jindřichově Hradci, ale nezřídka, když končíme vystoupení, tedy zhruba po půl desáté večer, a chceme ještě někam zajít, jen horko těžko hledáme hospodu, která nemá zavřeno. Většina jich totiž zavírá v deset. Jako za komunistů!

Už jste uvedl, že muzika vás živí od roku 1976, čím jste původně?

Žalman: Dřevomodelář ve strojírenském průmyslu.

Kumšt vás vždycky dobře živil, nebo bylo i nuzné období?

Žalman: Zpočátku to bylo velice krušné, velice. Za vystoupení jsem dostal 140 korun hrubého a s tím si člověk moc vyskakovat nemohl. Situace se začala lepšit teprve poté, co jsem se zařídil, jak se říká, pro sebe a založil formaci Žalman a spol. Pak už to k uživení bylo.

Neslyšel jste někdy doma ultimátum „buď muzika, nebo já“?

Žalman: Ale jistěže ano. Tuhle větu slyšel z úst partnerky snad každý muzikant. Takové situace patří k našemu způsobu života a musí se zvládnout.

Koncertujete, vydáváte cédéčka, ale v televizi vidět nejste. Což ovšem platí o většině vašich kolegů. Proč se televizím folk nelíbí?

Žalman: Na to se neptejte mě. Zatelefonujte do České televize a tuhle otázku položte jejímu soudruhu řediteli. Hudební pořady se momentálně netočí takřka vůbec. U televizí soukromých se to dalo předpokládat, u České televize ale ne. I když, abych byl spravedlivý, na jejím kanálu Art nás u příležitosti mých sedmdesátin odvysílali.

Například country kapela Taxmeni si plácla s Televizí Šlágr, která country a folku prostor dává. Šli byste do toho taky?

Žalman: Do Televize Šlágr? V žádném případě. Co bychom tam dělali?

Letos 20. března vám bylo sedmdesát let. Jaký dárek vás potěšil nejvíc?

Žalman: Největší peckou byl dárek od mé kapely, která mi na příští rok zařídila asi týdenní pobyt ve Skotsku. A skvělým dárkem byla i aktivní účast řady umělců na mém narozeninovém koncertě v Lucerně.

Countrymani Marko Čermák či Honza Vyčítal jsou o něco starší než vy a přesto prý příležitostně vyráží na čundr. Jak jste na tom vy?

Žalman: Já už na čundr nevyrážím, čundrácký roky mám opravdu za sebou. Když to ale jde, jedu na chatu a přírody si užívám tam.

Uvažujete o odchodu do důchodu, nebo, až to jednou přijde, s nadsázkou řečeno, chcete být na pódiu a držet v ruce kytaru?

Žalman: Vůbec nevím. Určitě se budu snažit hrát a zpívat tak dlouho, jak jen to půjde. Dokud udržím kytaru a budu přiměřeně zdráv.

Na to, jestli jste jihočeský patriot, se jistě ptát nemusím. Kde žijete? V Českých Budějovicích?

Žalman: Většinou. Částečně však žiju i v Praze. Hezky je u nás ledaskde, ale musím říct, že jsem skutečně jihočeský patriot a jižní Čechy jsou mojí nezpochybnitelnou jedničkou.

- Sváťa Doseděl -