...další články

Šátek, modré housle, rock. Je to rebel! Pavel Šporcl exkluzivně pro Žurnál

Příští týden vám bude 52 let. Máte tendenci bilancovat?

P. Šporcl: Ne, vůbec. Já se dívám jenom dopředu. Nejsem bilanční typ. Žiju současností a tím, co teprve přijde.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale předpokládám, že žijete v Praze.

P. Šporcl: Kousek vedle. V Říčanech.

Co vy a Budějovice? Jste patriotem?

P. Šporcl: No jasně! Jsem obrovským patriotem. V Budějovicích se stále cítím jako doma. I proto jsem tam před čtyřmi lety založil festival Hvězdy nad Vltavou. Do Budějovic se stále rád vracím. Letos se festival bude konat zase, a přijedou na něj velké hvězdy. Nejen z oblasti klasické hudby. Moc se těším.

Na housle hrajete od pěti let. Chození do houslí berou malé děti zhusta jako řeholi. Jak jste to měl vy? Byla to láska od počátku?

P. Šporcl: Určitě ne, byl jsem normální kluk. K houslím mě přivedla maminka, ale že bych se na hodiny houslí vyloženě těšil, to teda zase ne. Ovšem docházku jsem nezanedbával.

Jste absolventem konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze a další vzdělání jste získal v letech 1991 až 1996 v USA. Je velký rozdíl v systému hudebního vzdělávání u nás a tam?

P. Šporcl: Ten rozdíl je moc velký. Měl jsem to štěstí, že se mě v Americe ujali pedagogové nejlepší z nejlepších a skutečně se mi věnovali. Náročné to ale bylo. Stálo to za to.

Do roku 1990 v našich školách frčela hlavně ruština. Jak jste na tom byl s angličtinou? Myslím v době vašeho přesunu do Ameriky.

P. Šporcl: Špatně. Uměl jsem jen pár slov, ale můžu říct, že jsem se angličtinu rychle naučil. Znáte to. Když člověka hodíte do vody, plavat se svižně naučí. Výhodou bylo, že jsem měl ukrajinského učitele a jazyková bariéra byla tudíž menší. Koneckonců, hudba si na jazyky nehraje.

S houslemi jste procestoval takřka celý svět, hrál jste v prestižních koncertních sálech… Je něco, co vám ještě chybí?

P. Šporcl: Chtěl bych natočit death metalové album. (smích) Jestli se k tomu někdy odhodlám, nevím, ale šel bych do toho. Už jen proto, abych zjistil, jestli to jde. Housle a death metal… Jinak je spousta věcí, kterých by ještě šlo dosáhnout. Je hodně míst, kde jsem ještě nehrál, je moc skladeb, které jsem nenastudoval, ale jestli mi něco vyloženě chybí? Asi ne. Všechno zvládnout nejde. Člověk by měl být pokorný a skromný. Jsem rád, že mě housle neskutečně baví.

Jak často cvičíte?

P. Šporcl: Tři až čtyři hodiny denně. A i to mě stále baví. Myslím, že mám krásný život. Živit se prací, která člověka naplňuje, to je výhra.

Míváte po všech těch letech ještě trému?

P. Šporcl: Takovou tu zdravou trému asi ano. Je to spíš ten pocit zodpovědnosti, nepokazit to. Trémista ale nejsem. Na každé vystoupení se těším a jdu do něj naplno. Nejlepší je o tom moc nepřemýšlet a nestresovat se. Solidního výkonu dosáhnete, když jste v pohodě.

Někdo si dá před nástupem na pódium cigáro, někdo panáka… Děláte taky něco takového?

P. Šporcl: Ne. Ani v kapele nepijeme. Tedy ne že by to bylo zakázáno, ale prostě to tak je. Já před hraním nepiju alkohol ze dvou důvodů. Zaprvé mám obavu, že bych potom hrál hůř, a za druhé, že bych potom hrál líp a začal kvůli tomu chlastat. (smích) Ale vážně, chci mít věci pod kontrolou. Když hraju, nepiju.

Dlouho k vám neodmyslitelně patřil pirátský šátek. Měl tento doplněk nějaký speciální důvod? Přiblížit se mladému publiku?

P. Šporcl: Ano, bylo to tak. Šátek už pravidelně nenosím, ale teď, v rámci mých rockových koncertů, si ho zase uvazuju. Je to takové rockové. Rebelie. Ale původně to skutečně byla cesta k mladým. Hrát klasickou hudbu v džínách, v šátku… Nebylo to běžné a mladí lidé to vzali. Klasická hudba není vážná hudba. To je špatný výklad. Je to tehdejší pop, vstřícný širokému publiku. Řekl bych, že můj záměr přiblížit klasickou hudbu mladým lidem se vydařil. V publiku stále vídám mladé tváře a jsem za to strašně rád.

V roce 2005 jste si nechal postavit unikátní modré housle od houslaře Jana Špidlena. V čem jejich unikátnost spočívá?

P. Šporcl: Na první pohled vypadají jako normální housle, ale jsou trochu jinak postavené. Tělo je maličko jiné, mají jinak vyřezány f-otovry, v hlavě, v tzv. šneku, je otvor… Prostě jsou opticky nepatrně odlišné. A hlavně jsou modré. Myslím, že druhé takové nejsou.

Dnes jste tady s pořadem Rebel with the Blue Violin, tedy Rebel s modrými houslemi. V rámci něj se poprvé představujete jako houslista rockový. Jedná se skutečně o rebelský počin. Co vás k tomu nápadu přivedlo?

P. Šporcl: Z oblasti klasické hudby vybočuju rád. Byť klasika je pro mě základ. Mám svoji cikánskou kapelu, mám rád kvalitní rock… A před dvěma roky na festivalu Hudba Znojmo, jehož jsem dvacet let patronem, mě prezident festivalu, pan Jiří Ludvík, navrhl, jestli nechci zahrát něco trochu jiného. A já to zkusil s rockem. Přišlo tenkrát asi tisíc lidí a já si řekl, že je třeba něco s tím udělat. Tak jsme natočili album a jeho obsah hrajeme i naživo. Jsou to samé časem prověřené fláky. Stairway to Heaven od Led Zeppelin, Smog on the Water od Deep Purple, Another Brick in the Wall od Pink Floyd, Satisfaction od Rolling Stones, Sound of Silence od dua Simon & Garfunkel… Dnes už evergreeny. V těch písních je obrovská energie, jsou nesmrtelné. Prostě už taky klasika.

Hrajete to z not?

P. Šporcl: Ne, tyhle věci dávám z hlavy.

Už zmíněný šátek, modré housle, teď rockový repertoár… Považujete se za hudebního rebela?

P. Šporcl: No… (smích) Být rebelem v klasické hudbě je snadné. Člověk jen trochu vybočí a rebel je na světě. Asi kapku rebel jsem, ale nepřeháním to. Navíc, svět klasické hudby se během času hodně změnil a všechno je tak nějak volnější. Kdysi si obléct džíny a šátek a jít tak hrát Vivaldiho by bylo v podstatě nemožné. Rebelské, dalo by se říct. Ale šátek a barva houslí, to je všechno vedlejší. Nehrál bych na modré housle, kdyby nebyly kvalitní. Asi tak.

Vybral jste si zlaté hity z rockové historie. Bylo vybírání obtížné? Těch nesmrtelných kousků je přece jen hodně.

P. Šporcl: Bylo to hodně obtížné. Nejsem rocker, nikdy jsem rock moc neposlouchal, ale teď jsem k němu trochu přičichnul a zjistil, že jsou tam kousky, které si s klasickou hudbou příliš nezadají. Mnohé ty kompozice jsou fakt moc dobré a nosné. I jen instrumentálně. Takových skladeb je ale nepřeberné množství a výběr byl tudíž skutečně těžký.

Na vašem webu jsem našel dvaadvacet alb, včetně výběrů. Spolupracujete s hudebním vydavatelstvím Supraphon?

P. Šporcl: Ano.

Supraphon nedávno koupila americká společnost Sony Music. Bude to mít negativní vliv na tuzemskou hudební produkci? Případně na reedice již vydaných alb?

P. Šporcl: To se musíte zeptat jich. Já doufám, že ne. Takřka nic o tom nevím. Pokud vím, Supraphon by měl pod svou značkou pořád vydávat desky, ale co se bude dít dál…? Pro Supraphon jsem natočil většinu svých alb a spolupráce to byla krásná. Teď nahrávám pro Universal.

Prostřednictvím svých vystoupení podporujete benefiční projekty nadací a neziskovek. A právě neziskovky jsou nezřídka terčem kritiky. Je jich příliš mnoho, odměňování pracovníků je netransparentní, jsou navázány na progresivní politické strany, neví se, co vlastně dělají… Co byste k tomu řekl?

P. Šporcl: Snažím se spolupracovat s neziskovkami, o kterých něco vím. O kterých vím, že moje peníze půjdou tam, kam jít mají. Peníze posílám na smysluplné projekty dlouhodobě a mám z toho dobrý pocit. Když člověk může, je zdráv a může si to dovolit, pomáhat by měl. Nikdy nevíte, co se může stát. Třeba zítra budu potřebovat pomoct já. Není to žádný kalkul. Byl jsem tak vychován. Vzít housle a někde zahrát zadarmo je asi to nejmenší. Nepřeháním to, ale dělám to.

V době pandemie covidu musela spousta umělců pověsit živnost na hřebík, ale vy jste se i tehdy projevil mimořádně kreativně. Připomeňte, co jste dělal?

P. Šporcl: Jojo. Hrál jsem z domova. Mám dojem, že jsem byl možná první na světě, kdo uspořádal koncert z obýváku. Byla to divná doba. Nikdo nevěděl, co bude, jestli všichni neumřeme… Tak jsem si řekl, že alespoň svým fanouškům na facebooku bych zahrát měl. Dát jim vědět, že žiju a housle pořád udržím. Časem to začala dělat spousta dalších umělců, asi i profesionálněji, ale já byl první. Pak jsem se hodně zasadil o to, aby kolegové v kategorii „osoby samostatně výdělečně činné“ neskončili bez peněz. Jednal jsem v té věci i s tehdejším ministrem zdravotnictví a výsledek byl pozitivní.

O vašem manželství s herečkou Barborou Kodetovou se mluví jako o zcela idylickém. Je to fakt idyla?

P. Šporcl: Jasně! Bára to asi bude číst. (smích) Jsme normální lidi, máme normální vztah, někdy dole, jindy nahoře, prostě život. Máme běžné radosti a starosti a zvládáme to. Máme tři dcery, psy, kočky, malou zoologickou zahradu a máme se rádi.

Máte dvě dcery, Sophii a Violettu, plus vyženěná Lily. K tomu manželka. Jak ten babinec zvládáte?

P. Šporcl: A ještě maminka a tchyně. Jo, zvládám to. Ženami jsem obklopen i v zaměstnání. Asi to tak mám v osudu psáno. Ale na pivo s kamarády občas zdrhnu.

Léto už začíná být na dohled. Jaké bude to vaše? Odpočinkové, pracovní nebo obojí?

P. Šporcl: Bude to tak napůl, jako vždycky. Nějaké koncerty, festivaly… Minulý rok jsme s rodinou nikde nebyli, tak si to letos vynahradíme. A protože s námi chce jet i naše nejstarší čtyřiadvacetiletá dcera, pojedeme nejspíš všichni k moři. Asi to prohraju a skončím na pláži u příboje. Bude to fajn.

- Sváťa Doseděl -