...další články

Úspěšný vinař a producent filmových trháků Tomáš Vican z Mikulova relaxuje v České Kanadě

Jste Moravák. Odkud přesně?

T. Vican: Narodil jsem se v Brně, ale žiju v Mikulově na Pálavě, kde mám vinařství.

Rekreační chalupu máte v osadě Potočná u Nové Bystřice. Jak jste se do České Kanady dostal?

T. Vican: Táta se narodil v Návarech, na základku chodil do Starého Města pod Landštejnem a po vzniku hraničního pásma po roce 1948 se s rodiči přestěhoval do Potočné, kde vyrůstal. Mě sem rodiče vozili úplně od malička, byl jsem ještě mimino. A od mého předškolního věku jsme pak jezdili za babičkou do Číměře. Takže já jsem se do České Kanady nedostal, jsem její součástí odjakživa. Miluju to tady stejně jako Pálavu a trávím tu maximum svého volného času. Ale fakt je, že jih republiky mám rád tak nějak komplexně. Od Břeclavska, přes Pálavu, Podyjí, Českou Kanadu a Novohradské hory až po Šumavu. Charakter krajiny se v tom pásu desetkrát změní a pořád je tam krásně. Ale ze všeho nejhezčí je Jindřichohradecko a Česká Kanada. Jsem tady šťastný.

Máte za sebou úspěšnou manažerskou minulost, pracoval jste na vedoucí ekonomické pozici v nadnárodní firmě, ale já bych se chtěl věnovat dvěma jiným zásadním oblastem vašeho profesního života. Tou první oblastí je vinařství.

T. Vican: Skvělé téma. (smích)

Říkáte, že mít vlastní vinařství byl váš sen. Jak se stalo, že se ten sen vyplnil? Prý tu sehrála roli náhoda…

T. Vican: Zastávám názor, že náhody neexistují a všechno už je v podstatě předem nalajnováno. Jen je třeba jít štěstí naproti. Máte pravdu, že moje kariéra se nevyvíjela nejhůř, ale já po čase pochopil, že být zavřený ve zlaté kleci není pro mě to pravé. A k vínu mě to vždycky táhlo. Před dvaadvaceti lety jsem proto v Brně založil Vinnou galerii a de facto současně se začal zaobírat myšlenkou na natočení filmu – jednoho filmu – s vinařskou tématikou. A tak se to všechno rozjelo. Nejdřív pomalu, ale pak to vzalo sešup. Vlastní vinařství na Pálavě bylo logickým završením. Po celou svou vinařskou a producentskou éru potkávám stovky lidí, což mě těší, víno i filmy dělám pro lidi, ale někdy si od všeho potřebuju v klidu odpočinout. A od toho tu je Česká Kanada a chalupa v Potočné.

Vaše vinařství je kde?

T. Vican: Naše vinařství o rozloze 47 hektarů se nachází v místě bývalé vojenské střelnice uprostřed CHKO Pálava. Je od okolí natolik izolováno, že nic nebrání konání různých akcí, včetně hlučnějších hudebních. Třikrát po sobě jsme byli tzv. na bedně v soutěži TOP vinařský cíl, ale od loňska už se této soutěže účastnit nesmíme, prý abychom ostatní vinařství nedemotivovali. Nevadí. Dobré jméno už jsme si udělali. Dostali jsme aspoň titul Champion.

Kolik odrůd vína produkujete?

T. Vican: Až moc. Dvanáct bílých a čtyři modré. Ryzlink vlašský, tedy vlašák-pašák, je základ. Ústy Vaška Postráneckého jsme ho zpropagovali i ve filmu Bobule. V poslední době máme úspěch také s Ryzlinkem rýnským a kvůli fajnšmekrům jsme se dali i na Sylvánské zelené.

Vím, že do supermarketů svá vína nedodáváte. Proč?

T. Vican: Nechci, aby to vyznělo nabubřele, ale mířím do nejvyšších pater gastronomie. Jsem jediný moravský vinař, jehož víno rozlévají v karlovarském Grandhotelu Pupp, a takových prestižích míst je celá řada. Hotely, restaurace, vinotéky… Do marketů moje vína nepatří.

V supermarketech vídáme víno balené ve vakuovém vaku s výpustním ventilem, to celé v krabici, a podle nápisu na krabici se často jedná o známé odrůdy. Merlot, Chardonnay atp. A takto balené tři litry vína se prodávají za 150 korun, ale i za méně. Lze se na takovou cenu dostat a zachovat přitom elementární kvalitu?

T. Vican: Nelze. Vlastně nevím, proč to rozvádět, přijde mi to zbytečné. Všechno jsou to vína odjinud, z Moldávie, ze Španělska… Tato vína, v zemích původu nadbytečná, se dováží po kontejnerech a vývozci za to ještě dostávají subvence. Nehledě na to, že tyhle produkty musí být ošetřeny chemií, aby vydržely. V bag-in-boxu, jak se tomuto balení správně říká, kvalitní víno nehledejte, tedy ani víno z Pálavy.

V březnu jsem dělal rozhovor s Pavlem Nečasem, který hrál ve vašich Vinařích. Řekl mi, že je vinař-konzument, ale vlastní vinohrad nikdy nechtěl. Prý viděl, co to obnáší a jaká je to nekončící práce. Co byste k tomu řekl?

T. Vican: Pavel je můj kamarád a co se týče té nekončící práce, tak má pravdu. Jako mladý to na vlastní kůži zažil. Jak se na Moravě říká, kdo chce slopat, musí kopat. Práce na vinohradu je krásná, ale zároveň je to řehole. Člověk ji nemůže přerušit. Ukončit ano, přerušit ne. Faktem je, že to není práce pro každého. Ne každému se chce denně, v horku i mrazu, chodit do vinohradu a tam celý den makat. Nehledě na to, že to člověk nemůže dělat jen sám s rodinou a pracovní síly v této oblasti ubývá a mladá generace bohužel v potřebném množství nedorůstá.

Zmínil jste vaši Vinnou galerii. Co si pod tím pojmem máme představit?

T. Vican: Je to v podstatě vinotéka, dnes už velmi známá. Lze tam koupit víno, provádíme tu degustace a k dispozici je dvě stě archivních boxů. Box si člověk může pronajmout a svoje lahve s vínem do něj uložit. Pak si sem může zvát hosty a v příjemném prostředí s nimi u svého vína posedět. Ve Vinné galerii se občas konají i menší kulturní akce. Většinu těchto akcí už jsme ale přenesli do našeho vinařství, kde se mohou uskutečnit i podniky velké, pro tři sta nebo i tisíc návštěvníků.

Určitě znáte moravské vinařské úsloví o třech kvalitativních kategoriích vína. Dá sa, nedá sa a dá sa Pražákovi. Opravdu to takhle funguje?

T. Vican: Už dávno ne. V Praze mám desítky odběratelů, jejichž hosté jen tak něco nepijí. Mnozí Pražáci, zejména ti movitější, ochutnali ve světě taková vína, o kterých já jsem jenom četl. Od revoluce se doba hodně změnila i v tomto ohledu.

Jste čerstvým držitelem třetího ocenění Král vín. Povězte mi k tomu něco.

T. Vican: Za jedno konkrétní víno jsem obdržel šampionský titul a už podruhé jsem získal titul za nejlepší kolekci vín, čehož si cením nejvíc. Vyrobit jedno kvalitní víno je úspěch, ale vyrobit kolekci šesti takových vín? To je ještě mnohem těžší. Soutěže se zúčastnilo 155 tuzemských vinařství. Podotýkám, že degustátoři neví, čí víno právě ochutnávají a hodnotí, v této fázi je soutěž anonymní.

V minulosti jste získal i titul Vinařství roku ČR.

T. Vican: Ano, v roce 2020. Vína posuzuje osm komisí sestavených z vinohradníků, akademiků, novinářů… Zde je hodnocena jak kvalita vína, tak přínos k rozvoji oboru. Toto nejvyšší ocenění jsem převzal z rukou Marka Ebena a moc si ho považuju. Jsem i držitelem zmíněného Championa TOP vinařský cíl, kde hlasují koneční spotřebitelé. A když k tomu připočítám vítězství v kategorii vinohradů do padesáti hektarů světového šampionátu The Golden League, kterého se zúčastnilo přes dva tisíce vinařství z jednačtyřiceti zemí, mohu konstatovat, že rodinnému vinařství Vican se opravdu daří.

Taková ocenění nejenže potěší, ale z marketingového hlediska jsou jistě hodně důležitá…

T. Vican: Řekněme, že je to důležitý dílek mozaiky. Různých medailí už máme stovky, a to je pro naše obchodní partnery dobré znamení.

Bohužel žijeme v lehce korupčním prostředí. Setkal jste s nečistou hrou i ve vinařském oboru? Třeba právě při různých soutěžích?

T. Vican: Do soutěže, o níž se něco takového říká, bych nikdy nešel. Soutěže, jichž se účastním, jsou stoprocentně neovlivnitelné. Jak už jsem zmínil, hodnotitelé vín netuší od koho které víno je. Najevo to vyjde, až když je hodnocení ukončeno. Tady korupci pšenka nekvete. Systém ji prostě nedopustí.

Trh nabízí i spoustu vín zahraničních. Upřednostňují Češi a Moraváci moravská vína?

T. Vican: Jak kdy. Měli by. Dokonce i v Mikulově mívají podniky v nápojovém lístku spíš vína rakouská nebo německá. A ve větších městech tomu tak bývá často. Restauratéry a hoteliéry, co tohle podporují, vůbec nechápu. Rakouské či německé pivo na kartě nenajdeme, ale víno? Nerozumím tomu. Našinci by měli být větší patrioti. Ověřil jsem si, že Rakušané a Němci v tomto ohledu patrioti jsou. Vína, která rozlévají, jsou zhusta jejich.

Říkáte o sobě, že víno nepijete, nýbrž degustujete…

T. Vican: Ano, ale někdy se docela slušně zdegustuju. (smích)

Teď k druhé oblasti, k produkování seriálů a filmů. Váš pozitivní vztah k vínu a Pálavě se promítl i sem. Produkoval jste filmy Bobule, Bobule 2, 3 bobule i seriály Vinaři a Pálava. Jak jste se dostal k této zcela odlišné činnosti?

T. Vican: Všechno to začalo ve Vinné galerii, kterou navštěvovali i lidé z uměleckých kruhů. Tehdy jsem vymyslel projekt Bobule. Tím filmem jsem chtěl podpořit obor, lokalitu a víno. Zkrátka jsem chtěl lidi nalákat na Pálavu. Což se mimochodem podařilo měrou vrchovatou. V plánu byl jeden film a dost. Že se to rozroste do dvou pokračování a seriálů jsem absolutně nepředpokládal. Jenže úspěch plodí úspěch a Bobule úspěšné byly.

V čem filmová produkce spočívá? V zajištění potřebných financí?

T. Vican: V zajištění všeho. Peněz, herců, celého štábu, lokací, distribuce, propagace… Producent je zodpovědný za to, aby všechno fungovalo i za vyplacení každé výplaty. Řídí třeba sto lidí na place, musí zabezpečit dodržování natáčecího plánu, zajistit zábory… Není to žádná legrace, ale pokud film vygeneruje zisk, ten pak zůstává mě a já ho případně můžu použít na realizaci filmu dalšího. Řada tuzemských filmů zisk nevytváří, ale to naštěstí můj případ není.

Je obtížné peníze na film poshánět?

T. Vican: Já už peníze moc nesháním. Zpočátku to samozřejmě bylo jinak, obcházel jsem různé potenciální partnery a mnohdy to bylo na dlouhé lokte a únavné. Tohle už nedělám. Oslovuji pochopitelně různé fondy a instituce, které mají českou kinematografii podporovat, ale klasický product placement (komerční skrytá propagace produktu, značek atp., pozn. red.) v mých pozdějších filmech v podstatě není. Nový film se snažím zaplatit z výtěžku filmu předcházejícího, případně z peněz participující televize.

Kolik film typu Bobulí stojí? Zhruba.

T. Vican: Zhruba dvacet milionů korun.

Představovaly první Bobule velký osobní risk?

T. Vican: To víte, že ano. Hrozily mi opravdu velké finanční potíže. U první řady seriálu Vinaři to bylo ještě horší. Oproti filmu je totiž seriál nesrovnatelně dražší. Měl jsem obavu, že u toho finančně vykrvácím, ale naštěstí to dobře dopadlo. Víte, co se říká, s prominutím, kdo se bojí sere v síni. Já raději chodím za vlky do lesa. Spousta věcí byla realizována díky tomu, že se někdo nebál vzít na sebe riziko a jít do toho. A nečekaným komplikacím se člověk nevyhne. Třeba uvedení filmu 3 bobule zásadně poznamenal covid a s ním související lockdown, během něhož byla kina zavřená. Po celé republice jsem měl billboardy s heslem Léto začíná v kinech 13. března a 12. března nařídili lockdown. A když jsme tedy film ve velkém dostali na DVD a do maloobchodní sítě, lidi se na krabičky mohli jenom koukat, protože z nařízení vlády nešlo nakupovat nic jiného než potraviny. To se mě dotklo velmi negativně, šlo o miliony korun, ale lidi přišli o víc.

Může producent zasahovat do natáčení?

T. Vican: Může, já to však nedělám. Jsem aktivně u scénáře, výběru lokací a castingu, ale na place má slovo režisér, hlavní kameraman a výkonný producent, moje pravá ruka. Já jsem na place často taky, ale kompetence těmto lidem neberu.

Vinařské filmy a seriály se natáčely zejména na Pálavě a v přilehlém okolí. Jak místní lidé „umělce z Prahy“ přijali?

T. Vican: Podotýkám, že postupně jsme se při natáčení v exteriérech posunuli i dál. Vlastně až na Slovácko. A domorodci nás v naprosté většině přijali dobře. Byli vstřícní a spousta si jich před naší kamerou i zahrála, mám na mysli kompars. Autentičtí komparsisté jsou vždycky fajn. Ten kraj a víno lidi zkrátka sbližují.

Tvůrci nepříliš navštěvovaných filmů nezřídka tvrdí, že víc než o diváka jim jde o umění. Nezavání to falší a alibismem?

T. Vican: Ať si své dílo každý obhajuje čím chce. Já chci dělat příjemné filmy pro lidi. Nechci vytahovat nějaká traumata ani pitvat závažné problémy či vztahové třenice. Nehodlám stavět svůj pomník za peníze jiných. Na druhou stranu však nechci dělat ani komerční crazy komedie. Pokud nějací „artaři“ nad mými filmy ohrnují nos a označují je za komerci, ať tak klidně činí.

Na toto téma jsem se několikrát bavil i se Zdeňkem Troškou. Řekl mi, že si s tím hlavu vůbec neláme. O diváka že mu jde především a funguje mu to. Nechci vaše filmy srovnávat s Troškovými, ale vy to zřejmě máte podobně?

T. Vican: Každý točíme něco trochu jiného, byť někde podobnost nalézt můžeme, ale to, že oba děláme filmy pro lidi a ne pro kritiky, je pravda. Točit film s předpokladem, že na něj přijde hrstka diváků, by mě nebavilo a neviděl bych v tom ani žádný smysl.

Do vážného tématu jste se ale pustil, a opět úspěšně. Mluvím o filmu Lidice. Jak k tomuto žánrovému vybočení došlo?

T. Vican: Souvisí to s tím, že jsem vlastenec. Proto točím filmy a seriály o víně a o Pálavě. A Lidice jsou také silně vlasteneckým tématem. Scénář k tomuto filmu byl hotový už dlouho, ale pořád nebyl nikdo, kdo by se ho ujal. I proto, že se jednalo o dost drahý projekt. Připomínám, že zde nejsem producent, nýbrž koproducent. Jedním z důvodů, proč jsem do toho šel, bylo moje vinařské přátelství s Karlem Rodenem, který má v tom filmu hlavní roli. Mimochodem, Petr Nikolaev, jeho režisér, má kousek odtud, v Radíkově, chalupu, takže je taky náš. Film Lidice představoval značné riziko, ale byl natočen velmi dobře a citlivě a nakonec na něj přišlo přes půl milionu diváků.

Zpátky ke srandě. Produkoval jste i film Bajkeři a tenhle kousek taky zabodoval.

T. Vican: Je to tak. V předchozích filmech jsem propagoval vinařské lokality a svého času jsem se rozhodl, že by bylo záhodno zpropagovat i Českou Kanadu. Ten film je hodně zaměřen na mladé lidi a mým záměrem bylo zvednout je od počítačů a motivovat je k tomu, aby sedli na kola a vyrazili do krásné krajiny a něco hezkého tam zažívali. Bajkery viděly už miliony lidí, v televizi jsou pravidelně reprízováni, a domnívám se, že můj záměr vyšel. Natáčeli jsme v Návarech, ve Veclově, u Valtínova, tady v Potočné a všude možně kolem. Ve filmu je vidět i úzkokolejka. Českou Kanadu jsem se tady snažil prodat nejlíp jak to šlo.

Co jakožto producent plánujete dál?

T. Vican: S Petrem Kolečkem, Adamem Sedlákem a Honzou Hřebejkem právě dokončujeme natáčení seriálu Sexta pro televizi JOJ a až bude hotovo, chci se vrhnout na přípravu čtvrtých Bobulí. Předpokládám, že natáčení by mohlo začít v létě příštího roku a do Vánoc by film mohl být v kinech. Čtyřce jsem dlouho odolával, ale postupně jsem nabyl dojmu, že bude dobře ji udělat. Vnímám, že mladí lidé dnes nefungují tak jako dřív. Nepijí víno, dřepí u facebooku, obtížně navazují skutečné vztahy a údajně ani „tamto“ moc nedělají. (smích) Mimochodem, lehce pod vlivem se vztahy navazují líp. A moravské tradice mladým lidem už moc neříkají. Tím filmem bych chtěl přispět k zvrácení nepříznivého trendu. Měly by v něm hrát děti herců z filmů předchozích. Myslím tím jejich reálné děti, jimž je teď kolem devatenácti let. Přál bych si, aby film vyzněl asi takhle: Přijeďte k nám! Je normální pít dobré víno. Je skvělé se bavit a milovat. Zkuste to jako ti v tom filmu. Litovat nebudete!

– Sváťa Doseděl –