...další články

Václav Koubek: Společnost od revoluce hodně zpohodlněla a podlehla komerci a konzumu.

Letos v březnu vám bylo sedmdesát let. Jak se cítíte?

V. Koubek: Děkuju za optání. Cítím se dobře. Jsem ve věčném zápřahu, pořád se snažím něco dělat, a to u mě nejspíš funguje.

Energie potřebná ke koncertování a cestování po republice vám tedy nechybí.

V. Koubek: Zatím ne. Tenhle můj životní rytmus, respektive styl je zaběhnutý a po těch letech už s ním umím nakládat. Zvládám to.

Kolik vystoupení měsíčně absolvujete?

V. Koubek: Moje hlavní koncertní měsíce jsou březen, duben, říjen, listopad a prosinec. To dělám měsíčně zhruba deset koncertů, vesměs klubových. Léto je období velkých hudebních festivalů, a tehdy vystupuju odhadem pětkrát. Koncertuju buď sám, v triu nebo se čtyřčlennou kapelou. V létě se ale realizuju především v mém Vesnickém hudebním klubu v Chotěmicích.

Jaký jste byl mladík? Divočák?

V. Koubek: Divočák… Býval jsem tzv. Mánička, a jako všechny bigbítové Máničky jsem se snažil protestovat, jak jen to šlo. A někdy to trochu divočejší bylo, to je pravda. Ale asi ve třiceti letech se můj životní styl zásadně změnil. Abych se vyhnul neustálému vyšetřování, na dva roky jsem se z Prahy přestěhoval do Jeseníků, začal tam pást dobytek a byl naprosto šťastný. V té době začalo v tamním klubu i moje veřejné vystupování. Žití v tomhle prostředí, v přírodě, mi moc prospělo. Rád na to období vzpomínám, bylo mým životním předělem.

Po přestěhování trable s režimem ustaly?

V. Koubek: Ne tak docela. Jednou jsem na pastvinách uspořádal hudební festival a bylo zle. Na místo konání akce přijeli příslušníci SNB ze Šumperka, z Jeseníka i z Olomouce, festival rázně ukončili a nás všechny odtamtud vyhnali. Pár lidí pak nějaký čas dokonce i vyšetřovali.

Skončil jste někdy v tzv. antonu?

V. Koubek: V antonu sice ne, ale v Bartolomějské ano (v této ulici sídlila komunistická Státní bezpečnost, pozn. red.). Třeba kvůli šíření zakázaných samizdatových textů. Právě proto jsem z Prahy odešel.

Do jižních Čech jste se z Jeseníků přemístil kdy?

V. Koubek: Před třiceti lety. Když jsem se po revoluci rozhodl, že chci mít vlastní klub, začal jsem hledat vhodné selské stavení a nakonec je našel v jižních Čechách, tedy tam, kde jsem je chtěl najít nejvíc. Hned jak jsem na tu chalupu v Chotěmicích kápnul, mi bylo jasné, že tohle je přesně ono. Jedna stodola na divadlo, druhá pro kapely, ve třetí bar. A samozřejmě prostor pro bydlení. Byla to dobrá volba.

Řekl jste, že jste byl bigbítová Mánička. K tahací harmonice jste se dostal jak?

V. Koubek: Jsem samouk a lidovky na harmoniku jsem začal hrát v hospodě někdy v patnácti letech. Časem jsem pak zjistil, že mě baví psát básničky, objevil jsem folkové písničkáře, jako Jaroslav Hutka či Vladimír Merta a vydal jsem se tímto směrem. Zpočátku pochopitelně čistě pro zábavu, ale postupně přibývala klubová vystoupení, písničkářka Dáša Voňková mě k sobě přibrala coby hosta a tak se to nějak rozjelo. Netrvalo dlouho a začal jsem vystupovat sám.

Ke svému životnímu jubileu jste připravil pár věcí. Jednou z nich je kolekce vašich osmi cédéček Vše, co mám. Můžete k tomu počinu něco říct?

V. Koubek: Moje cédéčka byla jednoho dne vyprodána, a protože se na ně lidi pořád ptali a dožadovali se reedic, rozhodl jsem se, že ke svým sedmdesátinám vydám jejich komplet. Obrazy, Šaty šupáka, Bezvětří, Lítám, Já a můj táta, Každej pes, Všem se nalejvá a Avé. Cédéčka mají původní obaly a jsou uložena v papírové krabičce. Kolekci lze pořídit na mých akcích nebo prostřednictvím mého webu, kde ji prodávám i ve formátu mp3.

Vaše alba jsou striktně autorská?

V. Koubek: Texty jsou všechny z mojí hlavy, ale co se hudby týče, zjistil jsem, že jsou lepší muzikanti než já.

Víte, kolik písniček máte na repertoáru?

V. Koubek: Přesně nevím. Určitě víc než sto.

Zvládáte si je všechny pamatovat nebo při živém hraní používáte nějakou berličku?

V. Koubek: Z toho celkového počtu hraju asi jen čtyřicet věcí, pamatuju si je bez problémů. Na koncertu odehraju tak patnáct písniček a ty patnáctky porůznu obměňuju.

Letos 8. února jste devadesátiminutovým koncertem v rockovém klubu Mír v Uherském Hradišti oslavil narozeniny a přišel jste přitom o hlas. To jste se do toho tak opřel?

V. Koubek: Ona to byla celá šňůra koncertů s kapelou, vystupovali jsme snad každý den, a na jednom z těch koncertů mě nějak ofouklo a v jednu chvíli mi odešel hlas.

Ten koncert jste nicméně dozpíval. Jak jste to dokázal?

V. Koubek: (smích) Ke konci už to nebyl zpěv. Spíš skřehot. Ale lidi mi to naštěstí odpustili.

Druhou záležitostí, související s vaším výročím, je letní festival pohádek na scéně na Červené Lhotě. Tahle scéna má letos tuším taky kulatiny…

V. Koubek: Ano, pronajal jsem si tam stodolu a už třicet let v ní dělám pohádky. Pohádková divadelní scéna v sousedství pohádkového zámku, co víc jsem si mohl přát? Zpočátku jsem hrál loutkové divadlo, moje vlastní hry, ale časem jsem scénu přenechal mladým kočovným divadlům.

Vzpomínám si, že jste na začátku věřil ve spolupráci ze strany obce Pluhův Žďár, jíž je Červená Lhota součástí, ale spolupráce se nekonala.

V. Koubek: Nekonala, ale já to zvládnul i bez ní. Koneckonců dodnes funguju bez jakýchkoli dotací, sponzorů a grantů. Dělám jen to, na co mám.

Co pohádkového jste na letošní léto připravil?

V. Koubek: Pohádky se tu budou hrát tři dny v týdnu, v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, vždy od patnácti hodin, a půjde v podstatě o festival, během kterého vystoupí přes deset divadelních souborů, jež zahrají celkem třicet svých nejlepších pohádkových inscenací. Třicet let, třicet pohádek. Festival potrvá od 28. června do 30. srpna. Předpokládám, že se opět nebude jednat o výdělečný podnik, ale mně to nevadí, stačí mi nula.

Dává to smysl?

V. Koubek: Mě ano. Činnost, co člověka naplňuje a baví, už není práce, nýbrž záliba a láska. V mém případě celoživotní. Peníze vydělám jinde.

Vaší další významnou aktivitou je váš Vesnický hudební klub v Chotěmicích u Červené Lhoty, v jehož objektu, jak už jste naznačil, významnou část roku i žijete. Klub funguje jak dlouho?

V. Koubek: De facto od chvíle, kdy jsem tu chalupu koupil. Začínal jsem pozvolna s několika písničkáři, ale pak to nabralo na obrátkách a už nějaký čas u mě hrají i kapely zvučných jmen. Podstatnou část činností kolem klubu už převzal můj syn, který tady s rodinou bydlí trvale, a můžu říct, že mu to jde moc dobře.

Jaké umělce jste do klubu pozvali letos?

V. Koubek: Přijedou například Krausberry, Karel Plíhal, divadlo Sklep, Ivan Hlas trio, Sto zvířat, Banjo Band Ivana Mládka, Mňága a Žďorp, Luboš Pospíšil & 5P, Vypsaná fixa, Buty… Pozvání přijal i umělec světového formátu Laczo Deczi. Mnozí u nás vystupují už po několikáté nebo dokonce každoročně. Domnívám se, že v okolí podobné zařízení s takovými účinkujícími není.

Tahle jména musí něco stát…

V. Koubek: To ano. Zpočátku bych si je dovolit nemohl. A faktem je, že se spoustou těch lidí už jsme přátelé a jejich cena proto bývá přátelská. Jde i o to, že u nás hrají rádi, prostě je to tady baví.

Řekl jste, že jedete bez dotací…

V. Koubek: Ano, nejsem přítel dotací. Nejsou fér, křiví trh. A nejde jen o dotace. Kolikrát už jsem zažil, že se lidi divili, že u nás musí platit vstupné, když támhle někde na městské akci mohli na koncert na náměstí bez placení. S takovou konkurencí bojuje soukromý pořadatel velice obtížně. Města peníze na umělce vyčlení ze svých rozpočtů, jenže soukromník je musí vydělat.

Vloni v listopadu uběhlo 35 let od sametové revoluce. Jak byste těch 35 let zhodnotil?

V. Koubek: Jsem spokojený. Můžu dělat práci, která mě baví a živí, a dalo by se říct, že jsem v ní i úspěšný. Je mi sedmdesát let, a když se otočím, mám pocit, že za mnou něco zůstalo. A pokud jde o můj pohled na vývoj společnosti, řekl bych, že od revoluce hodně zpohodlněla a podlehla komerci a konzumu. Lidi jsou tu až příliš spokojení a vymýšlí problémy. A co se politiky týče, fandím politickým stranám, které člověku ponechávají svobodu. Ideální nebude politika nikdy.

Dost lidí cítí rozčarování a teskně na předrevoluční časy vzpomíná.

V. Koubek: Můžu mluvit jen za sebe. Za totáče jsem se strachoval, kdo mě odposlouchává, kdo mě udá StB, nemohl jsem vyslovit vlastní názor a v podstatě jsem žil ve strachu. A tahle rakovina z východu už tady není. Pokud má někdo pocit, že tu máme bídu a nesvobodu, je to čistě jeho názor, ale já ho rozhodně nesdílím. Kdo chce, práci si najde, kdo chce, může začít podnikat, kdo chce, může vycestovat, kam se mu zlíbí, kdo chce, může zpívat…

Vy jste v devadesátých letech doslova zasvítil…

V. Koubek: Devadesátky byly moje šťastná tvůrčí dekáda. Všechno krásně šlo. Vycházely mi desky, zahrál jsem si ve filmu, v Národním divadle v Praze… A když jsem se tehdy částečně přestěhoval sem na jih, zjistil jsem, že mi to funguje i tady.

Na devadesátky ráda zavzpomínala řada mnou oslovených umělců. Komunisti skončili, okovy spadly, všichni se těšili na svobodnou budoucnost…

V. Koubek: Říkám tomu období tání ledu, předjaří. Potom však led roztál a počáteční nadšení začalo trochu opadat a přecházet v realitu. To se ovšem dalo očekávat, euforie věčně netrvá. Život začal být v mnohém ohledu těžší, ale já si rozhodně nestěžuju.

Na podzim proběhnou volby do poslanecké sněmovny a zatím to vypadá, že je vyhraje hnutí ANO. Bude za Babiše líp?

V. Koubek: Určitě nebude. Volby asi budou opět napínavé, ale myslím si, že pravice je docela silná a má za sebou kus práce a nejen řeči. Lidi bohužel často hledají jednodušší cesty, jenže jednoduché cesty zpravidla nikam nevedou.

Závěrem ještě k muzice. Jakou hudbu posloucháte, když jen posloucháte?

V. Koubek: Krásných žánrů je spousta. V mládí jsem s vyznavači undergroundu ohrnoval nos nad kotlíkáři, izoloval jsem se od dechovky… A teď? Teď říkám, že když je muzika dobrá, je mi úplně jedno o jaký žánr se jedná. Pokud je to zahráno s chutí a má to energii, je to paráda. To je výhoda sedmdesátky. Pro sedmdesátníka už jsou všechny holky krásný.

- Sváťa Doseděl -