...další články

Vasil Fridrich exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste přijel s komedií, ale jste známý i z rolí vážných. Jak to máte v divadle rozloženo? Které role převažují?

V. Fridrich: Spočítáno to nemám, ale bude to asi půl na půl. Dle mého názoru je to tak naprosto ideální. Hrát v komediích je prima, ovšem stejně fajn je i jiný žánr s hlubším obsahem. Střídání žánrů je pro herce velice zdravé a očistné. Alespoň já to tak tedy mám.

Ale přesto… Lze říct, že se někde cítíte líp?

V. Fridrich: Víte, ono je to jako v životě. Člověk se taky každý den cítí jinak a každý den má náladu na něco jiného. Mám na repertoáru asi deset různorodých titulů a díky jejich pestrosti mě baví všechny a na každý se vždycky těším. Nejlepší je, když se divadelní kus trefí do nálady, kterou herec ten den zrovna má.

Vystudoval jste pražskou DAMU a už během studia jste začal hrát v Divadelním spolku Kašpar či v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Taková renomovaná divadla byla asi dobrá průprava?

V. Fridrich: Nepochybně. Hrál jsem od druhého ročníku. Praxe k tomuto vzdělávacímu procesu jednoznačně patří, pouhá teorie nestačí. Pokud absolvent začne hrát až po škole, může už být příliš pozdě. Že jsem svou budoucí profesi mohl praktikovat na prknech profesionálních divadel již během studia, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Váš ročník na DAMU vedli Jana Hlaváčová a Svatopluk Skopal. Jací to byli učitelé?

V. Fridrich: Vynikající. Stejně jako herci. Paní Hlaváčová byla navíc taková mateřská. U nás mimopražských se vždy zajímala, jak se nám v Praze žije, jak se nám tu daří… Svaťa Skopal zase razil takový ten chlapský, možná až ryze valašský styl. Oba mě naučili řemeslu i poctivosti v přístupu k němu. Rád na DAMU vzpomínám.

Přečetl jsem si, že pan Skopal je nejšťastnější na chalupě bez elektřiny a bez telefonu. Mobil prý nemá. Tušíte jestli je to pravda?

V. Fridrich: Nikoliv tuším, vím to. Mobil Svaťa vůbec nevlastní. Proti pokroku určitě nic nemá, ale přesto je to staromilec. Baví ho být odpojen od světa. Jak to o něm popravdě napsali.

Bavila by vás byť třeba jen taková dovolená?

V. Fridrich: Ano. Dokonce se domnívám, že takové odpojení je pro člověka prospěšné a zdravé. I v mém povolání. Neustále musíme být dostupní, tzv. na značkách, a čas od času, minimálně jednou za rok, proto vůbec není na škodu takhle vypnout. Nazval bych to jakýmsi detoxem.

Jste někde ve stálém angažmá nebo fungujete na volné noze?

V. Fridrich: Jsem ve stálém angažmá v Činoherním klubu, ale k tomu hraji i v divadlech jiných. V Divadle ABC, v Divadle Na Fidlovačce…

Patříte ke kmenovým hercům televizního seriálu Ulice. Od roku 2020 zde hrajete zubaře Luďka Voláka a v jiné roli jste tu hrál už v letech 2013 až 2016. To je dlouhá doba. Berete Ulici jako vaši zásadní profesní záležitost?

V. Fridrich: Tento seriál pro mě určitě důležitý je. Jsem rád, že jsem jeho součástí. Je to denní porce zážitků pro lidi a kanál, jímž k nim lze dostat řadu informací. Například jak se zachovat v různých krizových situacích. Měli jsme tam například dějovou linku na téma domácího násilí, alkoholismu u žen nebo jiných sociálně-patologických jevů. A divák nejenže sleduje děj, ale vidí i to, co se v takových případech dá dělat a jak nežádoucí věci konstruktivně řešit. I v tomto je seriál Ulice nesmírně cenný. Opakuji, jsem rád, že v něm jsem, a mohu konstatovat, že moji kolegové jsou prima. Natáčení mě moc baví.

Tento seriál je naprostý unikát. Vysílá se od roku 2005 a kromě víkendů a větší části letních prázdnin běží denně. Čemu vděčí za svou dvacetiletou oblíbenost?

V. Fridrich: Zajímavá je právě ta denní pravidelnost. Diváci se seriálovými postavami doslova žijí. Scénář se snaží kopírovat kalendář, takže když jsou Vánoce, v seriálu jsou Vánoce taky. Pro scénáristy je to samozřejmě náročné. A diváky baví, že hrajeme běžné příběhy obyčejných lidí s obyčejnými starostmi a vlastnostmi. Tu s lepšími, jindy s horšími. Lidi se v tom zkrátka najdou, a to je k seriálu připoutává.

Denní seriál. To skoro hraničí s přímým přenosem, ne? Je takové dlouhodobé intenzivní natáčení náročné? Nejen časově, ale i psychicky.

V. Fridrich: Je náročné zejména pro již zmíněné scénáristy. Pětačtyřicet minut děje každý všední den, to je obrovský objem materiálu. Ale oni už se to za ty dlouhé roky velice dobře naučili. Týmy scénáristů a režisérů jsou velké, vždycky točí dva štáby proti sobě a celé je to skvěle vymyšlené. A herci musí být samozřejmě připraveni. Je to vlastně taková fabrika. Mám dojem, že konkurence, která chtěla dělat něco podobného, neuspěla.

Aby to diváka bavilo, vztahy postav v Ulici jsou často napjaté. Jaká jste parta doopravdy?

V. Fridrich: Už jsem to naznačil. Parta jsme výborná a na každé natáčení se těším. S řadou mých „uličních“ kolegů jsme se pochopitelně znali už dřív, vždyť český herecký rybníček zase tak velký není. Ale intenzivní pracovní kontakt v Ulici zintenzivňuje i naše vztahy řekněme civilní.

Vy tady nehrajete úplně kladnou postavu. Stalo se vám někdy to, co se hercům občas stává, tedy že vám někdo za to co tropíte v seriálu vynadal?

V. Fridrich: Ale vždyť já už jsem zkrotl a jsem tam docela hodnej! (smích) To, co říkáte, se mi nikdy nestalo. Dokonce mám podezření, že kolegové, co takové historky vypráví, si je nezřídka buď vymysleli, nebo je alespoň kapku přibarvili. Ale co já vím, třeba se to opravdu děje. (smích) Když mi někdo vytknul chování mé postavy, pokaždé to bylo čistě v legraci.

Namlouváte audioknihy. Je tato činnost obtížná?

V. Fridrich: Audioknih namlouvám spoustu a s velkou chutí. Obtížná disciplína to je a nemůže ji dělat každý. Nejde jen o to knížku přečíst do mikrofonu, musíte ji přednést. Příběh musíte de facto odvyprávět. Tuto dovednost lze kultivovat, jako každou jinou, ale základ musí člověk mít v sobě. Pro mě je vyprávění příběhů potěšením.

Nehrozí, že kvůli audioknihám lidi zleniví a přestanou číst?

V. Fridrich: Tak to si nemyslím. Vždycky když se objevil nový fenomén, strašilo se tím, že něco jiného zanikne. Když přišel rozhlas, měly zaniknout knížky. Když přišla televize, měl zaniknout rozhlas. Když nastoupil internet, mělo zaniknout vše ostatní. A vidíte, nic z toho se nestalo. Všechno to vedle sebe dokáže existovat. Co se audioknih týče, ony klasické knížky nenahrazují. Lidi po audioknize většinou sáhnou, když si papírovou knihu vzít nemohou. Třeba za volantem, ve fitcentru či při běhání. Tehdy číst nelze, tak si člověk vezme přehrávač a literaturu konzumuje tímto způsobem.

Hrajete i v krimiseriálu Devadesátky, máte zde jednu z hlavních rolí. Ta doba byla jistě divoká, ale několik vašich starších kolegů mi řeklo, že nabytá svoboda negativní faktory převálcovala.

V. Fridrich: Chápu, ale já byl v tu dobu ještě příliš mlád. Byly to moje studijní roky. Ten zlom, který moji starší kolegové prožívali opravdu silně, jsem já takto intenzivně neprožíval. Přišel jsem do Prahy, nastoupil na DAMU, poznával nový svět a moje pomyslné nadechnutí bylo tak nějak globální a nejspíš by k němu došlo v jakékoli době. Pravda ovšem je, že devadesátky byl kvasící čas svobody a úžasných možností. Někdo toho využil šikovněji a dnes je na tom skvěle, jiný uspěl méně nebo si dokonce nabil ústa, ale tak už to v životě chodí. Obecně se víc vzpomíná na to dobré, říká se tomu vzpomínkový optimismus. Ano, spousta věcí byla super, ale spousta zase ne a neradi bychom je měli zpět.

Co vás v nejbližší době čeká?

V. Fridrich: Samá práce. (smích) Je přede mnou hodně audioknih, teď mám rozečteny tři, hraju skoro denně divadlo, stále točíme Ulici a na konci sezóny mě čeká zkoušení nových divadelních titulů, na které teď kvůli vytíženosti nemám čas. Na nedostatek práce si stěžovat fakt nemůžu. Moje osobní volno tím sice trochu trpí, ale člověk všechno mít nemůže.

– Sváťa Doseděl –

.